LUBOR a PETR

Petr má malou truhlářskou živnost a u něho pracoval Lubor.

Lubor je velmi zajímavý a záhadný muž! Je velkým milovníkem spravedlnosti a nezávislosti. Tyto dvě životní hodnoty byly však u pana Petra krutě pošlapávány.
Nespravedlivé zejména bylo, že pan Petr vysedává v kavárně a pan Lubor na něho dře.
Lubor to komentoval takto:
„Já dělám dobrou práci a ten tlusťoch (pan Petr) sedí v kavárně, čumí do blba a myslí na píčoviny.“
„Já dřu a on pak inkasuje prachy.“
„To je k posrání.“

———————————————————————————————————————
Na tomto místě se musíme zastaviti a nad prohlášeními pana Lubora se zamysleti.
A neboť tato povidání o lidech a jejich životech jsou stále jen a jen pravdivá, musíme to takto komentovati:
Pan Lubor má úplnou pravdu tak to opravdu u pana Petra chodilo a chodí to tak do dnes.
A my musíme se takto ptáti: proč jen tento svět tak nespravedlivý jest? Proč někteří nic nedělají a jen po kavárnách a barech nemravných se válí a jiní na ně dřou, aby sebe a své děti nakrmiti mohli?
Proč jen myšlenky krásné, jak věci změniti, se vždy v troskách válí a nespravedlnost vždy vítěziti může?
Nevíme.
———————————————————————————————————————-
Lubka (pan Lubor) se rozhodl proti tomu bojovat a nenechat tuto nespravedlnost jen tak. Lubka bojoval těmito zbraněmi:
Obelháváním Petra, drobným okrádáním Petra, dlouhodobým pomlouváním tlustého Petra.
Hlavní jeho zbraní bylo lhaní. Lhaní Lhaní Lhaní.
Lubka tak lže, že z něho vůči Petrovi prakticky nevylézá pravdivé slovo.
Zeptá-li se Petr na počet hodin, které včera dělal, Lubka vždy zalže a nějakou hodinu si přidá.
Zeptá li se Petr na čas, který strávil při jízdě na montáž, Lubka zalže vždy a řekne, že ocitl se v zácpě automobilů. Je placen hodinově, takže vždy pana Petra alespoň trochu okrade.


Zeptá-li se Petr na kvalitu jeho práce, Lubka vždy odpoví že je dobrá nebo vynikající.
Když Petr poukáže na nějakou nekvalitu práce, Lubka vždy hájí své dílo, vždy. Vždy.
Jeho argumenty jsou někdy velmi nemoudré až fantasmagorické.
Pan Petr o jeho obhajobě kvality díla někdy nehezky a ošklivě řekne:
„Ten pitomec zase kecal do nebe volající blbosti.“
————————————————————————————————————————
Na tomto místě se musíme příznivcům našich pravdivých povidání, zejména jemným ženám, upřímně omluviti, neboť některá nevhodná slovíčka jež vyřčena byla a hlavně budou, opravdu hrozná jsou. Leč jsme odhodláni jen pravdivá svědectví vlídnému čtenáři našemu předávati, jsme tedy nuceni celé hrozné věty takto vám poskytnouti.


Kecy Lubkovy neuvěřitelné…

Pan Lubka jezdí dodávkou pana Petra. Zapomíná zavřít okénko u řidiče. Petr mu to vytýká a pan Lubka takto prohovořil:
„Šéfe to vůbec nevadí. Parkuju u tůjí a ty do auta při dešti žádnou vodu nepustěj.“
Pan Petr nevěřícně pohlédl na upřímnou Lubkovu tvář. Je možné, aby člověk nezbavený svéprávnosti takto pitomě hovořil? Takže když příjde liják s bouřkou tak vysoké tůje všechni vodu zadrží.

Lubka je starý lišák


Pan Lubka stavěl zeď ze sádrokartonu u pana Petra. Bylo domluveno, že tam bude izolační vata.
Po nějaké době nastaly změny a zeď se rozebrala. Žádná vata tam samozřejmě nebyla.
Pan Petr pohlédl na pana Lubku. Údiv rozhostil se na tváři hlavního hrdiny těchto pravdivých příběhů. Lubka udeřil touto neuvěřitelnou větou.
„To je ale divný že tam není vata, to opravdu nechápu.


Petr je starý cholerik a vstekloun a tak takto velmi nespolečensky a nezdvořile prohovořil, spíše řval:
„Ty kundo prolhaná. Zase už podvádíš a lžeš. Řekni někdy pravdu hajzle zaminrákovanej. Ty ale nevíš co pravda je. Víš co je to mluvit pravdu? Nedivím se kundo stará, že tě táta řezal otěžemi. Jenom tě řezal málo. Kundo.“


Pan Petr koktá, takže odporné slovíčko „kunda“ zanělo nekdy jako „kukukunda“.
Tomu se ovšem později pan Lubka upřímně smál…
Lubka to dokonce ve své milované pivnici svým kamarádům předváděl:
„Tlusťoch zase zuřil. Dokonce řval že sem kukukunda! Vůbec se nemoh vymáčknout. Pitomec.“
Kamrádi z pivnice Mašinka se smáli a žádali, aby předvedl znova „kukukunda“.


Lubka dává zprávy Petrovi, když tento je na dovolené.


Pan Petr jel na dovolenou
To se ovšem nelíbilo bojovníku za spravedlnost, hrdému Lubkovi:
„Tlusťoch si jede na dovolenou. Za prachy který sem mu vydělal. Já se na ten život vyseru.“
„ Chce abych mu zatím vymaloval kuchyň.“
„Seru na něj.“
Lubka objednal zlatavý mok pro celý stůl.
Kamarádi v pivnici ožili:
„Správně, vyser se na toho vyžírku. Ať lempl sám dělá. Dáme panáka ne?“
Lubka se rozjařil, má skvělé kamarády:
„Kořalku pro celej stůl pane vedoucí. Ať je veselo. Velký panáky.“
Lubkovi se znatelně ulevilo. Kamoši ho chápou, jsou to bezvadný kluci.
Náhle telefon:
„Jeřišmarjá ten tlustej zmetek zase votravuje.“
Lubka odchází z pivnice ven. Nemusej všechno slyšet:
„Dobrý den šéfe. Jak si užíváte dovolenou. Tady furt prší.“
Pan Petr:
„Ale ujde to už se budu vracet. Co kuchyň?“
„Dobrý musel sem vošrábat starej nátěr, zejtra budu štukovat a sádrovat.“
„Tak dobře mějte se dobře.“
„Dobrej zbytek dovolený šéfe.“
„Dík nashle.“
„Nashle šéfe.“
„Tak sem tlusťochovi nakecal, že dělám, ale seru na něj. Má někdo žízeň?“
Pane vedoucí přineste další rundu, mám už lepší náladu…

MODRÝ DOMEČEK

Strana 1


Autor tohoto pravdivého povidání se v osmdesátých letech vracel z Austrálie jako zpráskaný pes.
Autor v emigraci neuspěl, nešla mu angličtina, řemeslo moc neuměl, vracel se domů.


My nyní musíme se takto ptáti:
Jest moudré z daleké ciziny a země velmi svobodné se navraceti a do komunistické oprátky hlavu dobrovolně strkati? Proč jenom osud nepřinesl šanci krásnou a autora úspěchem životním nepotěšil? Proč lidé někteří nadáním obdařeni jsou a úspěch společenský je potkává a jiní jako truhlíci jenom dřou a nad osudem svým bědují. Proč tento svět takto velmi nespravedlivý jest?
Nevíme.


Autor však, jak my lidé neúspěšní to běžně děláme, si hledal omluvy a důvody svého návratu.
Autor sám sobě neřekl: „seš neúspěšná trubka a musíš se s tím smířit“.
Autor tehdy sám sebe balamutil, a takto k sobě promlouval:


Miluješ absurdní a bláznivé jednání! Lhaní a účelové kecání ti zažene nudu a beznaděj!
Jdi tam, kde lid obecný všechno zkomolí a překroutí, kde ze spoluobčana nevyrazíš rozumnou větu. Tam zaženeš nudu a pocity beznaděje!!
Vrať se domů.
Hledáš-li absurditu a lidské bláznění, abys zahnal strašnou nudu kterou trpíš, je naše česká vlast tím nejlepším místem na této zeměkouli, rájem na zemi.
Vrať se domů.


Rozumné jednání Australanů lezlo autorovi na nervy. Furt jenom co je a není pravda.
Auror musí na tomto místě zvolat a omlouvá se předem za neslušné slovíčko:
AŤ JDOU AUSTRALANÉ I S TOU JEJICH PRAVDOU DO PRDELE


Tady v Čechách je mnohem více srandy a bláznovství. Tady lžeme a pomlouváme se a své pomlouvání potom popíráme. Tady v Čechách bude se autor tohoto pravdivého povidání smát a ze života radovat! Na tomto místě uvažování zazněly dojatému autorovi v mysli verše: kde domov můj, kde domov můj, v sadě skví se z jara květ…
Slzy dojetí se vedraly do očí autora tohoto pravdivého povidání…




MODRÝ DOMEČEK
Modrý Domeček je kavárna kde pracují hlavně a zejména postižení lidé-klienti.
Stát takto pomáhá našim spoluobčanům s mentální poruchou.
Autor tohoto pravdivého povidání je má rád a pokusí se o nich psát a jim se na těchto stránkách věnovat.


Mezi klienty Modrého domečku vyniká hlavně a zejména paní Viola. Violka jest skvělým nositelem a tvůrcem absurdit! V této oblasti nad ostatními pracovníky domečku vyniká a s přehledem vítězí.
Autor tohoto pravdivého povidání jako milovník neuvěřitelností a skvělých nepravd pookřál a omládl, když ji blíže poznával. Autor byl nadšen!


VIOLKA


Čas od času se podívá vzhůru k nebesům a vyzve pána našeho boha všemohoucího aby jí splnil nějaké přání. Autor toho hned využil a poprosil Violku, aby vyžádala si na Všemohoucím zhubnutí
autora o padesát kilogramů.
Strana 2
„To není problém“.
Violka upřela pohled k nebesum a chvíli něco k panu Bohovi brumlala. Autor zadoufal, že Bůh rozumí česky. Hotovo. Autor zhubne a stane se přitažlivým pro dámy. Autor užasl, jak je to jednoduché. Autor zatoužil státi se kamarádem této paní. A to se opravdu podařilo…


Autor, je-li v přítomnosti dámy, snaží se býti vtipný. Autor žertuje a žertuje. Stává se zhusta, že však se dáma nesměje. To je ovšem mimořádně nepříjemné pro autora tohoto pravdivého povidání. Autor je pak rozpačitý a neví si rady.
Toto však nehrozilo v přítomnosti madam Violy. Madam Violka odměňovala autorovy snahy překrásným perlivým smíchem. Autor se cítil dobře v přítomnosti Violky a vše šlo velmi dobře, autor vrhal na Violku jeden žert za druhým…




VIOLKA PEČLIVĚ UKLÍZÍ !


Violka umí dobře uklízet a autor je chorobně líný a má tudíž doma neskutečný bordel. To je opravdu hrozný. Autora tohoto pravdivého povidání trochu uklidňuje, že nad ním bydlí dva mužové
a jsou na tom ještě hůře, strašný bordel autorův je ještě předhoněn bordelem oněch mužů. Autor si myslel že to není ani možné, že lze míti doma ještě více špíny a nepořádku. Autor se upřímně radoval, že není nejhorší…
Violka tedy uklidí autorovu chýši a autor dobře zaplatí. Takový byl nádherný plán…


Jedeme tedy domů do chýše jedové. Violka všechno perfektně uklidí, autor bude dělat hrdinu a zaplatí jí více než čekala a pojede se na kafe. Autor bude žertovat a Violka se bude překrásně smát.


Ator nyní cíti potřebu se zamysleti a na mnohá tajemství našich duší se ptáti:
Co děje se v mozcích našich z kteréhož to orgánu všechno vychází? Vždyť mozek náš jen jakási podivná hrouda buněk a biochemických směsí a sloučenin jest. Tam probíhají zčásti známé, ale zejména procesy neznámé. Mozek musí být například dobře prokrven a není li, dochází k defektům. Na kvalitu myšlení má vliv i stáří, což vidíme zhusta na jednání našich seniorů. Mozek je neuvěřitelně složitý orgán a lidstvo o něm ví pramálo. Biochemické látky záhadně mozkem procházejí mění se a ztrácí…


Autor udělal fatální chybu v autě, když se jelo uklízet. Autor se zeptal, zda by Violka, jeho kamarádka, neuklízela nahá. Autor jí dá tisíc korun na hodinu a konečně si vydělá dost penízů na drobné předměty a šminky, které chorobně pořád shání a nakupuje. Autor to myslel napůl žertem, ale kdyby na to přistoupila, autor by byl rád. Jest přirozeností můžu dívat se s oblibou na nahé ženy. To snad je všeobecně známo, takoví jsou prostě muži. Violce bylo tehdy 38 let. Violka to odmítla a věc byla vyřešena. Autor nenaléhal, jen Violce připomněl kolik nepotřebných věcí a blbostí by za to mohlo být. Hrdá Violka odmítla tento návrh. Autor to pustil z hlavy.


Běžely měsíce, autor si s Violkou telefonoval, jezdili spolu na kafe, autor jí vozil domu, kamarádili se. Úklid se konal v lednu a problémy začaly v srpnu. Tedy po půl roce přátelského vztahu.


Návrh na úklid bez šatů se ve Violčině mysli uhnízdil a pevně zakousl. Nebylo lze jej z mozku Violky vyhnat. Byl tam silný a bezpečně fixovaný. Návrh o úklidu bez šatů nejspíš v hlavě Violky zůstane a bude ji strašit navždy. To autora velmi mrzí, ale stalo se. Autor netušil ani ve snách, že to může něco špatného způsobit. Violka má vážnou duševní poruchu. To autora strašně mrzí…






strana 3
VIOLKA ÚTOČÍ


Pokud autor toužil po absurditě a nepravdách, aby si zpestřil život, pak madam Viola splnila tato přání dokonale. Opravdu dokonale.


Podle Violky se měl autor velmi nevhodně chovati a její pobyt v jeho bytě odporně zneužíti.
Autor měl údajně úd svůj z kalhot vysunouti a před chudákem cnostnou Violkou onanovati.
Pak aby dovršil odpornost svého chování měl autor tohoto pravdivého povidání na stůl vystřiknouti a chudáka Violku o uklizení svého sémě žádati.


Když to autor uslyšel poprvé byl vystaven silnému citu:
Autor ztuhl a přestal se prý hýbat. Alespoň tak to vypráví nositelka této neuvěřitelné zprávy.
Autor prý zalapal po dechu a z bělel, autor se odkrvil.
Dále pak nositelka této zprávy oznámila autoru tohoto pravdivého povidání, že jí Violka obejmula a plakala. Violka tedy plakala a objala nositelku zprávy, protože se PŘED PŮL ROKEM autor před ní ukájel na stůl.


Bravo Violka, to byl ovšem vynikající až umělecký výkon, madam Violka povýšila lhaní na umění.
Tento nový umělecký směr by se snad mohl nazývat „Violína“.


Autor zalitoval, že je už bohužel starý, a toto stáří a obezita mu toto odporné sice, ale zmužilé a spanilé jednání nedovoluje.


Autor od té doby trpí kroucením hlavy. Možná že je to dobré cvičení na krční páteř. Vždy když si na to vzpomene kroutí nevěřícně hlavou co to Violka kecá. Kdyby třeba autor a Violka mluvili o masturbaci, nebo kdyby se k ní choval ve svém bytě nevhodně, nebo měl blbé řečičky, autor by tomu trochu rozuměl. Ale nic, opravdu nic takového se nedělo. Violka to vymyslela z absolutní nuly.


Autor by chtěl na tomto místě přísahati a důrazně tvrditi: nestalo nic nevhodného, nic.
Ani pokusy o dotýkání, ani slovní narážky či jakékoliv kecání o sexu – nic, nic nic.


Alespoň víme, co se madam Viole honí hlavou. Nejsou tam tedy jen drobné hezké předměty a věcičky. Nejsou tam jen kytičky, které violka kupuje přesazuje a všelijak pěstitelsky hýčká.


Co děje se v kůře mozkové paní Violy? Jaké biochemické látky tam chybí nebo naopak přebývají?
Jsou některé buňky této kůry ochromeny, nebo snad některé dokonce schází, nebo nejsou zapojeny ve správný čas? Zná už současná věda odpovědi na tyto naléhavé otázky? Nevíme.


Autor tedy nevěřícně kroutí hlavou a žasne nad podivným kecáním madam Violy. Autor se ujistil, že to roznesla po celé kavárně „Modrý domeček“. Zlá pomluva je hrozný nepřítel. Jediné co autoru zbývalo, bylo popírání těchto tvrzení. Co však si myslí klienti Modrého domečku autor neví. Autor žasne sám nad sebou, že mu na jejich mínění tolik záleží.


Autor sám k sobě takto promlouval:
chtěl jsi absurditu a lhaní a neuvěřitelné chování a kecání Čechů abys zahnal nudu, tak si to užij kamaráde. Dostáváš to nyní v míře vrchovaté. A MOŽNÁ BUDE HŮŘ.


Kromě nevěřícného kroucení hlavou, které může být dobré na krční páteř, autor tohoto pravdivého povidání TRNE. Autor trne hrůzou, co ještě se bude líhnout v hlavě paní Violíny, servírky a baristky kavárny Modrý domeček.


Strana 4


Violka je žena v plné síle, je hezká, ale nemá žádného přítele, je v tomto smyslu sama.
Tento neutěšený stav v rovině citové a erotické odnese nejspíš autor tohoto pravdivého povidání.




MADAM KLÁRA – psychoterapeutka Modrého domečku

Madam Klára si myslí že je psychoterapeutkou. Ostatně si to myslí i mnozí ostatní lidé kolem Modrého domečku. Rozhodně Fakt, že nemá vystudovanou psychologii nikoho neznervózňuje. Prý prošla nějakým kurzem a byla pak pasována na znalkyni lidských duší…


Violka si myslí, že na jejich dvorku přistávají marťané. Autor doufal, že to byl jen nějaký nevratný úlet paní Violy, že si uvědomuje, že je to nesmysl, že je to už pryč.
Posléze však Violína pošeptala autoru tohoto pravdivého povidání:
„Ja jsem jim řekla, že vím že žádný Marťani nejsou, ale oni je sami viděli, ale popíraj to, protože se jich bojí. Marťani jim řekli, že jim ublíží, pokud o nich budou mluvit“


Autor si uvědomil, jak hodně vážná je nemoc Violky , autor má Violku rád a chtěl by pomoci, ale není to v jeho silách. Jeho možnosti jsou v tomto smyslu nulové.




MADAM KLÁRA A VIOLKA JDOU NA POLICII.


Přátelé a příznivci těchto pravdivých povidání!
ABSURDITA DOSAHUJE VRCHOLU:


Madam Klára, která si myslí, že je psychoterapeutkou a Madam Viola, která si myslí, že jim na dvorku přistávají Marťani, jdou spolu udat autora tohoto pravdivého povidání na policii.


DĚVČATA BRAVO


Autor opravdu přestal trpět chorobnými pocity nudy, tato skvělá absurdita patří mezi absurdity největší. Škoda že není nějaké mezinárodní klání, závody o co největší absurditu. Česká republika by mohla směle nasadit Klárku a Violku.


Psychoterapeutka paní Klára ví nejlépe, jak moc je Violka nemocná. Ví nejlépe jaké má problémy s muži, furt se na někoho usmívá, ale nikoho nemá. Přesto vzala Violku na policii a tam tvrdila, že je opatrovnicí Violky. Alespoň podle policisty, který věc vyšetřoval. To ovšem není možné, opatrovníka určuje soud při odejmutí svéprávnosti.
Na policii dívky řekly, že se autor před chudákem Violkou ukájel na stůl.


Psychoterapeutka Madam Klára se autora nezeptala na nic. Vůbec jej nekontaktovala! Vedla rovnou Violku na policii. Neuvěřitelné. Madam Klárka si nejspíš myslí, že to není potřeba, že její pronikavá
mysl a vysoký superintelekt a psychologický kurs úplně stačí. Ano, inteligence a kurs psychologie úplně stačí.
Ator se nyní dopustí velmi a velmi odvážných dotazů:


Nemá snad paní Klárka nějaký zlý zážitek s muži?
Nemá problémy se vztahy k mužům vůbec?
Nepotřebuje se mužům pomstít? Nevíme.












Strana 5
PANÍ ADVOKÁTKA


Violka se nyní chová vůči autoru tohoto pravdivého povidání různě. Jendou se k němu hrne a kamarádí s ním, jindy mu začne vykat a je velmi rezervovaná, jindy nemluví vůbec vůči autorovi, jindy ho vítá a podává mu ruku.
Autor, který navštěvuje domeček každý den, nikdy neví co bude.



Když se autor dozvěděl, že půjde na policii oslovil paní advokátku. Paní advokátka autora vyslechla
a projevila zájem Violku vidět, případně se jí na něco zeptat. Šlo se tedy do Modrého domečku. Autor přišel dříve a Violka zrovna měla fázi nemluvení s autorem. Autor se jí hnusil a Violka s ním tedy nemluví.
Trochu později dorazila paní advokátka. Pozorovala Violku a řekla, že je hezká. S tím autor plně souhlasí. Violka, když viděla paní advokátku, náhle úplně změnila své chování. Absolutní změna. Přišla a prohovořila takto:
„Péťo nezlob se, já nebudu příště lhát, já jsem byla pod nátlakem holek ze stacionáře (tam působí paní Klára) abych to podala na policii. Vždyť já vím, že ses mě ani nedotknul, všechno vezmu zpátky.“
Toto vše slyšela paní advokátka. Zaplať panbu za to. Pak Violka autora dokonce obejmula, autor se
lekl, že snad dostane i hubičku. Ta se však nekonala.


Přátelé a příznivci těchto pravdivých povidání vy tomu nebudete věřit, ale asi hodinu po přiznání se Violky ji autor potkal na pánské toaletě. Violka tam uklízela, to ovšem autor opravdu nečekal. Autor
chtěl vzíti nohy na ramena. Autor si z hrůzou uvědomil, že se Violky bojí. Co když děvčata zase půjdou policii? Na pánském záchodě Violka a autor? Nic se však nestalo, když Violka viděla, že autor chce utéci vzala jej za ruku a dokonce ho znovu obejmula. V tomto případě Violka a Klárka nešly na policii. Autoru se ulevilo.
I kdyby madam Klárka vedla Violku na policii a dívky opět tvrdily, že autor zase vysunul úd, mohl by snad fakt, že se to odehrálo na pánské toaletě, býti polehčující okolností. Je všeobecně známo, že to muži na pánské toaletě velmi často dělají.




NEMŮŽE VIOLKA NĚKOHO SEJMOUT?


Autor tohoto pravdivého povidání je velice zvědav, zda to odnese v budoucnosti někdo jiný.
Bylo by snad správné, kdyby autor, pokud by Violka konečně někoho sbalila, varoval tohoto muže, co mu hrozí? Autor neví. Autor by se nejraději o tom s někým poradil, třeba s psychoterapeutkou Klárou???


Zdá se nám, že tady končí sranda. Nemělo by se něco udělat, aby violka nedostala někoho do opravdového maléru?
Autor to přežil ve zdraví, policie to předala na přestupkové oddělení, uběhly už dlouhé měsíce a nic se neděje. Klienti domečku se chovají přátelsky, je jim to nejspíš fuk.




Strana 6


Pokud se Violka na někoho naštve a půjde říci madam Klárce že byla znásilněna, a ta ji zřejmě rovnou povede na policii, pak bude někdo ve velmi a velmi nepříjemné situaci.
Případný přítel Violky se s ní rozhodně nudit nebude, to je jisté.
Violka se klidně na policii rozpláče, to pro ní přeci není žádný problém.





Snad Violka nezažene někoho do vězení. V naší milované vlasti je to ovšem možné. Autor se ptal dvou advokátů. JE TO MOŽNÉ.

MADAM KLÁRA ÚTOČÍ


Autor si sedí v Modrém domečku a popíjí kávu. Autor má dobrou náladu, káva je silná a dobrá.
Autor sní o lepší budoucnosti, kofejn bezvadně působí. Autor má radost ze života.
Náhle však se k němu nakloní štíhlá dívka a zničí dobrou náladu autorovu Takto:
„Už sem prosím nechoďte. Klienti se vás bojí.“
Ano! Madam Klára! Autor ji nikdy před tím neviděl, jen věděl že ho udala na policii za něco co se nestalo.
To byla ovšem silná rána pro autora tohoto pravdivého povidání. „Klienti se vás bojí !“


Přátelé a příznivci těchto pravdivých povidání. Prosím věřte: PRAVÝ OPAK JE PRAVDOU !
Všichni klienti jsou ve velmi přátelském vztahu s autorem. Všichni.
Autor se o to nijak nesnaží, nejspíš jednoduše vycítili, že je má autor rád. Autor s nimi všelijak žertuje a povídá si s nimi. Někteří si k autorovi rádi přisednou a o životě pohovoří.


Že pravý opak je pravdou je zjevné a každý to vidí a ví.
Každý to vidí.
Dovolíme si na tomto místě vznésti tuto otázku:
„Neměla by se madam Klára spravedlivě zařadit mezi klienty a roznášet raději kávu“?
Není těch volovin co provádí už moc?
Nejdřív žene těžce nemocnou Violku na policii a pak řekne zcela evidentní pitomost!
Této ženě jsou svěřováni do péče klienti a lidé s opravdu velmi těžkými psychiatrickými nemocemi.
Není to nebezpečné?


Moje vlast je opravdu velký Absurdistán. Tady je možné opravdu všechno. Všechno.


Příběh je u konce.


Violka buď s autorem mluví velmi přátelsky, nebo velmi rezervovaně, nebo vůbec ne. Naposledy přišla k autoru, kde si tento ladil náladu kávou a řekla mu, že bude nejlépe spolu vůbec nemluvit. Domluvila se tak s Klárkou, jak sama řekla.
S tím autor plně souhlasí…


EPILOG


Nedá mi to a musím ještě říci, že nyní je v péči psychoterapeutky Kláry můj kamarád Tomáš.
Tomáš je opravdu velmi vážně nemocný, každou chvíli je odvážen do psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Není to dlouho co u nás v Řevnicích řval na náměstí, strhal ze sebe šaty a zase řval.
Zdravotníci ze sanitky se snažili zahalovat jeho úplnou nahotu.
Strana 7






Náhle se uklidnil a v pohodě šel do sanitky a jelo se do Bohnic. Je velká náhoda, že jsem to všechno viděl. Ale to už je jiný příběh.
Nyní se mu bude dostávat moudrosti od paní Kláry.



A pak že je u nás v Čechách málo srandy.
Ne, v Čechách je srandy hodně.
Hodně.
Nádherný blázinec. Ahoj

Hanka versus Autor tohoto pravdivého povídání


Strana první




Autor:
„Ježišmarjá už toho nech ať se ještě nepohádáme.“
Hanka:
„Já se nehádám, pi pi pi p i, pa pa pa pa, ki ki ki ki, ko ko ko koooooo.“
Autor:
„Hanko zpomal vůbec ti nerozumím, asi mi zase nadáváš ne?“
Hanka:
„Zase pi pi pi pi urazil pa pa pa pa mě urazil ki ki ki ko ko ko koooo.“


Ježišmarjá vůbec ti nerozumim, něco mi asi vytýkáš, nebo co je?“


Co choleriku pa pa pa pi pi pi drzost ko ko ko kooooo.“


Proboha zavři už hubu, nebo mi z tebe jebne a kdo tě bude živit?


Ty živit paaaaaaaaaaa, ne ne ne ne ne neeeeeee já tebe joooooooo.


Nevim co kecáš, du na kafe, dřív než se rozzuřim. Čau.


Ty pa pa pa cholerik ta ta ta ta ta tuuuuuu cholerik cha cha cha, chaaaaa.


My muži nervozní musíme se na tomto místě takto ptáti:
Jak to ženy dělají, že tak silný vliv na nás mají? Proč některé dámy jediným slůvkem vytočí svou lásku a oporu až tento přestává mluviti a jen po dechu zkouší lapati? Je-li muž náchylný ke vznikání hněvů pak některé ženy neznají slitování. Drtí svého živitele novými a novými výhradami k jeho chování a jednání. A když tento se začíná vzpamatovávati z hněvu svého silného, udeří některá dáma novým přesně umístěným slovíčkem, aby svého miláčka mohla znovu uzemniti a hněv jeho tím zkouší úspěšně prodloužiti.


Kamarádka autora tohoto pravdivého povidání, madam Zůza, jednou prohlásila:
„Když toho mýho bambulu rozzuřit je tak snadný, že to člověku nedá.“
Toto, upřímné sice, ale strašné prohlášení, vysvětluje vše.


Autor by nyní rád ke svým kolegům, nervozním vzteklounům, takto prohovořil:
Nezabředejme do dialogů se svými láskami bratři. Naše lásky neuznají žádný argument, všechno obratně překroutí a zkomolí. Naděje na uznání, že máme někdy pravdu, je NULOVÁ. Odejděme od svých dam na nějakou dobu, než se emoce uklidní. Po návratu domů mluvme o něčem jiném.
Pokud zase začnou, pochvalme je jak jim to sluší a začněme je líbat a hladit. To je cesta jediná kamarádi.
Argumentací a dovoláváním se faktů nedosáhneme NIČEHO. Tak tuto pitomou chybu stále neopakujme. Vím nejlépe, že je to těžké.
Držím palce nám všem.


I.
Madam Hanka přichází


Autor tohoto pravdivého povidání se cítil osamělý a tak se obrátil na inzertní firmu Annonce, aby mu poslali nějakou vlídnou a něžnou bytost. Ve firmě to však nějak popletli a poslali mu vlka v rouše beránčím, jak se říká. Poslali madam Hanu !
Strana druhá






Autor pak žertem říkal, že Hanku pošle zpátky do Annonce, jako reklamaci. Že útočného tygra si neobjednal, že je to nedorozumění, že chtěl ženu, která vnese do jeho života klid a pohodu a porozumění. Atˇ tedy si vezmou tygřici zpátky a pošlou ji nějakému silnému borci, nejlépe členu jednotky rychlého nasazení nebo jinému velmi silnému jedinci.


Mezi jednotlivými drsnými hádkami však život s Hankou nebyl špatný, autor tohoto pravdivého povidání s ní byl jedenáct let.




II.
Hanka na scéně


Hanka se objevila v životě autorově jako úplně oškubané trdlo:


Byla v exekuci
Přišla o družstevní podíl k bytu, takže bez svého ubytování
Prastaré auto na odpis


To ovšem autorovi tohoto pravdivého povidání nevadilo, alespoň mohl snadněji vůči Hanďulíně machrovat, že je na tom docela dobře, žádná pecka sice, ale docela slušný.
Úspěšné ženy jsou sice hodny obdivu, ale pro ego nepříliš sebevědomého autora vysoce nevhodné.


Autor nehodlá se zblízka na to dívati, jak dáma jeho umí více penízů vydělati a se životem se lépe a obratněji potýkati. Autor těchto povidání nechce u sebe ženu, více inteligentní, než jeho inteligence jest, míti. Autor je mužem pouze průměrným a nechce tudíž, aby mu žena jeho, schopnostmi svými, musela jeho pouhou průměrnost neustále připomínati.


Zaplať panbůh tedy za popletenou a zpočátku milou Hanďulínu!


Vlídný čtenář tohoto povidání jistě již vytušil a odhadl, že Hanďule sebe vidí jinak. Sama sebe vidí jako mimořádně bystrou a úspěšnou ženu hodnou všeobecné úcty a obdivu. Výše zmiňovanými fakty se nenechá v žádném případě znepokojovat. Za fakt, že v padesáti letech nemá nic, Hanďulka nemůže, mohou za to jiní, ostatní lidé, nepřející a neuznalí a k Handulce se nehezky chovající…






III.
Han zřejmě autora milovala ?


Jak lásku ženy své lze s jistotou poznati? Jak k pravdě o citech jejích lze se dostati a úplného přesvědčení o nich nabýti? Vždyť mužové přemnozí jsou paní svou balamuceni a v mylné závěry směrováni. Vždyť muži přemnozí jsou o tom, že pravými otci dítek svých ujišťováni jsou, leč pravda krutá jinde nalézati se může.
Nevěřme slepě řečem lásek našich bratři. Je lépe tvrzení našich dam kontrolovati, než v omylech přemnohých žíti. Muži někteří jsou nepravdou krmeni a oni pak, jsouce zamilováni, jako oslíci věřiti všemu ochotni jsou…








Strana třetí






IV.
Důkaz o lásce Hanďulíny




Mezi autorem tohoto pravdivého povidání a jeho kamarádem Pájou došlo k vážnému názorové střetnutí. Pája už nemohl poslouchat moudrosti, kterými byl po dobu třiceti minut autorem zahrnován. Když zjistil, že autor je přesvědčen, že má prakticky ve všem pravdu, došla nešťastnému Pajovi trpělivost:


Pája:
„Tak ty víš všechno nejlíp žejo?“


Autor:
„Promiň, ale už půl hodiny kecáš samý voloviny.“


Pája:
„Takže máš patent na rozum a všechno víš nejlíp a já sem úplnej blbec, žejo.“


Autor už trochu riskuje:
„Neříkej samý kraviny a já ti nebudu odporovat.“


Pája:
„Takže ty chytrolíne všemu líp rozumíš a já sem vedle tebe blb, kterej nic neví, žejo.“


Autor trochu více riskuje:
„Dneska bohužel řikáš jednu pitomost za druhou už půl hodiny.“


Pája:
„Sám si blbej jak starý necky a děláš ze sebe chytrýho.“


Autor už opradu riskuje:
„To si přehnal. Tak dobře budu mluvit pravdu. Si hňup kerýho z každý práce vyhoděj, protože brzy poznaj jakej si hloupej trouba.“


Paja připraven zaútočit na autora tohoto povidání:
„Zavři už svou nevymáchanou hubu pitomče, nebo na tebe vlítnu.“


Autor hodně a hodně riskuje:
„Tak to bych ti musel napohlavkovat a to před Hankou nechci. Smála by se ti půl roku.“


Pája vyrazil.


Rozhovor se odehrál u Páji doma a ten si oblíbil noční košili v které se rád pohyboval.
Hanku zejména zaujalo jak při útoku na autora rozkmitaly se mu z pod košile legračně nožky.
Pája hnal se na drzého autora!


Strana čtvrtá




Autor by nejraději utekl, ale to před svou Hanďulinkou prostě nemohl. Autor sebral veškerou odvahu, té nemá zrovna nadbytek a čekal až Pája zaútočí. Pája je silnej chlapík, takže autor měl dost nahnáno. Autor nervózně čekal až uražený kamarád dorazí.





Do hry však vstoupila skvělá a statečná Hanďulína. Vrhla se před rozklepaného autora s pevným rozhodnutím chrániti jej vlastním tělem. Náhle byla před útočníkem značná překážka. Hanďule není žádná lehká váha a rozhodnutí ochránit autora bylo zřejmé. Pája útok pozastavil.
Autor využil pauzy a diplomaticky a dosti nestatečně rychle prohovořil:

„Pájo, kamaráde už se nezlob, přeci se nebudem prát.“


Pája však takto strašně odporně odpověděl:


„Děte voba do prdele a už se tu nikdy nevokazujte.“


V této spontánní reakci madam Hany vidí autor důkaz její lásky vůči autoru.
Ne kecy, ale spontánní reakce našich dam nám důkazy o jejich lásce dávají bratři.
TAK SE NENECHME OBALAMUTIT.


Madam Han, když na to s autorem vzpomínají, vždy připomene, jak Pájovi pod noční košilí legračně kmitaly nožky.






V.
Zgorela mašína na Ukrajíně – Shořelo auto na Ukrajině




Jedeme na Ukrajinu.
Jací budou slovanští bratři? Jsou tak zkorumpovaní? Bude s nimi legrace?
Madam Hanka jela s autorem odpovědět si na tyto naléhavé otázky.


Hanka:
Hele ten starej autobus, to maj ještě z války, tady si tedy užijem.
Autor:
Tak Franta měl pravdu že se ocitneme v třicátých letech.
Hanka:
„Něco tu smrdí asi ten asfalt ze silnice je hrozný horko.“
Autor:
„Ježišmarjá kouří se mi u šaltpáky, to nebude ze silnice“
Hanka:
„Snad nám nehoří auto?“
Autor:
„Hanče nestraš, už takhle jsem ze všeho vyjukanej.“
Hanka:
„Kouří to víc a vic, asi hoříme.“


Strana pátá


Autor:
„Auto je snad hlavně ze železa, tak snad doprdele nehoří.“
Hanka:
„Hele ten pramínek kouře u šaltpáky, říkám ti že auto hoří.“
Autor:
„Ježišmarjá máš pravdu. Máme plnou nádrž benzínu.“
Hanka:
„Ja sem to hned říkala. Ty si to nechtěl uznat.“
Autor:
„Za chvilku vybouchneme a ty magore řešíš, že si zas měla pravdu.“




A taky jo, ujeli jsme na Ukrajině asi deset kilometrů a naše auto plné benzínu začalo hořet.




VI.
Hanka s přehledem, autor jančí




Kouř vnikal do vozu stále silněji, takže autor zastavil, sebral pas peněženku a brejle a prchal nestatečně od auta.
Auto je plný benzínu a hoří, takže brzo vybouchne, aspoň v amerických seriálech je výbuch jistý.
Prchá i hlavní hrdina filmu, tak snad to není zbabělost.


Hrdé a statečné Hanče !
Madam Han s ledovým klidem vynášela zavazadla, zatím co autor poskakoval opodál a volal na občany Ukrajinské republiky:
„Zabásno“, „zabásno“, což snad znamená „nebezpečno“, „nebezpečí“.
Autor dodnes neví co to přesně znamená, autor doufá, že to není neslušné slovíčko.


Sbíhali se lidé a jeden z nich vrazil autoru do ruky hasící přístroj.
Autor projevil statečnost jako nikdy dříve ve svém životě a zalezl pod auto, které za chvilku vybouchne.
Autor bojoval s hasícím přístrojem. Autor viděl kde vozidlo hoří, spodní izolace pod šaltpákou a tak namířil přístroj a zmáčkl páčku. Nic.
Ježišmarjá vono to nefunguje. Autor mačká páčku znovu a znovu, nic, nic, nic.
Pak oči autorovy sjeli na nápis na hasičáku: „sdělano v rassia“ – vyrobeno v Rusku.


Autor tedy leží pod hořícim autem, nad plamínkem který se zvětšuje je nádrž plná benzínu a na nefungujícím hasičským přístrojem je nápis „vyrobeno v Rusku“.
Autor se tehdy velmi nesprávně a nespravedlivě vyjádřil tímto řevem:


„Děte do prdele kurvy ruský.“
A pak ještě:
„Ruská svině umí vyrobit jen zbraně aby mohla vraždit, jinak všechno zkurví.“


Autor dostal hroznej strach, vyjel z pod auta rychlostí o které netušil, že je jí schopen a utekl ke statečné Hanďulíně, která zachránila a hlídala všechna zavazadla.


Pak autor tohoto pravdivého povidání čekal až auto konečně vybouchne.


Strana šestá


Ne však výbuch, ale mohutný plamen vyšlehl z auta, když se oheň dostal k nádrži.
Pak přijeli hasiči, oheň už byl malý a auto rychle bez problémů uhasili.










VII.
Smutek a zmar


Smutek, zmar a beznaděj ovládly stanoviště. Autor chodil kolem batohů jako spráskaný pes, opodál doutnal vrak, slovanští bratři a sestry odešli.


Přiletěl se na to všechno podívat krásný černý pták. Usedl na blízkou břízku a vše pozoroval černým bystrým okem. Pak zdvihl zobák k nebesům a vydal neuvěřitelný táhlý bolestný zvuk.
„Máš pravdu kamaráde tys to nejlépe pochopil.“ pomyslel si autor tohoto pravdivého povidání.




VIII.
Milice a hasiči


Přijela policie a velitel hasičů. Neustále opakovali slovo „strachóvka“.
Autor se hned přiznal, že trpěl strachóvkou hlavně když ležel pod autem a viděl plamínek pod nádrží.
Autor dokonce uznal, že ho strachóvka ještě neopustila. Brzy však vyšlo najevo, že „strachóvka“ je ukrajinsky „pojištění“. Když se policejní důstojník dozvěděl co slovo znamená v češtině, smál se jako blázen. Strašně se mu to líbílo. Chlap se smál a smál.

PAN LUBOR a PANÍ HANA

strana první



I.
Neopustí ji.


Miluje svou paní Hanku, Ukrajinku, už čtvrt století.
Miluje ji a miluje a značných překážek si nevšímá, nebo je srdnatě překonává.
Od jeho paní Hany ho nelze odvrátiti, na jinou dámu jej nelze přesměrovati.


A my se na tomto místě musíme ptát:
Kde bere se síla a energie tohoto citu?
Proč překonává strašné překážky, které mu osud v souvislosti s paní Hanou připravil?
Proč nespasí se raději útěkem, což radí mu mnozí přátelé a příznivci jeho?
Nevíme!


II.
Rodinu svou pro lásku opustil




Kňourkové jsou starý zemědělský rod milující svou vlast a půdu na které žijí a která je živí přes dvě stě let.
Když pan Lubor oznámil této hrdé české rodině, že bere si Hanku, která u nich na statku pracovala jako pomocná síla, střetl se se silným odporem.
Táta rodu, starý pan Kňourek, když mu došlo, že synek jeho chce pojmout za ženu jejich nádenici, šel ihned pro otěže do stáje, aby synka napravil.
Tatínek totiž vychovával své ratolesti tím, že řezal je otěžemi, když kluci blbli a nevěděli co je správné. A kluci blbli bohužel často a hodně. A stále a stále se jim nedařilo pochopit, co je správné.
Vzíti si za ženu pomocnou sílu a navíc Ukrajinku, to jistě není správné a chlapec to zatím nechápe.
Je tedy nutné ho pořádně řezat otěžemi a to tak dlouho, dokud chlapec neprohlédne.


Na tomto místě si dovolí autor tohoto pravdivého povidání podotknouti, že tato methoda není některými pedagogy a specialisty, zabývající se výchovou, akceptována.
Zde střetají se dva protichůdné názorové proudy:
Starý a staletími ověřený postoj výchovný-řezati dítka tak dlouho, dokud se nebudou řádně chovat.
Moderní postoj-usměrňovat dítka domluvou, přesvědčováním a hrou.


Podle tatíčka Kňourka je moderní postoj absolutní do nebe volající blbost.
Důkazem pana Kňourka je on sám, čestný a pracovitý muž, který byl bit otěžemi jeho tatínkem, až se z něho kouřilo. Dědeček Lubora když slyšel výklad svého synka, souhlasně přikyvoval a vztyčeným palcem mu moderně dával za pravdu. Vždyť i on byl pradědečkem Lubora, otěžemi skvěle vychován.
Taťka pana Lubora se přidrží tradičních method a chvátal tedy do stáje pro otěže, jak zmíněno výše.


Tehdy se stalo něco zvláštního:
Lubor náhle, během několika sekund, dozrál v hotového muže!
Už nenechá se dědkem nadále mlátit a bude dělat jen to co on, Lubor, pokládá za vhodné a správné.


Nejspíš i proto, že byla přítomna jeho láska paní Hana, se pan Lubor poprvé tatínkovi vzepřel.
Mohl to udělat jemněji, ale vědom si toho, že je dospělým a rovnoprávným mužem a že všechno sleduje jeho Hanka, vykřikl drsným řezavým hlasem:
strana druhá


„Jsem dědku plesnivej rád, že neseš otěže, zrovna je budu potřebovat, připrav si prdel.“


Život na statku staré selské rodiny Kňourků se zastavil.
Něco takového vůči hlavě rodiny!
Nic podobného jejich rod přes dvěstě let nezažil…


Napětí nesmírné zavládlo všude, členové rodiny zmítáni rozličnými emocemi:
Tatínek nevzmohl se na jediné slovo, jeho tvář ustrnula v jakési nevěřícné grimase.
Dva bratři zůstali stát s otevřenými pusami a žasli nad tímto smělým odporem.
Nejmladší bratr vyprskl a jen stěží zadržoval nervozní smích.
Dědeček zmaten kroutil hlavou, to by se za jeho časů nemohlo stát.
Po ustarané tváři matky slzy jak hrachy počaly se kouleti. Tušila, že synek rodnou hroudu opouští.
Pes dlouze zakňučel, stáhl ohon mezi nohy a zalezl pod postel.
Ticho jež zavládlo dalo by se krájeti.


Lubor pohlédl na svou ukrajinskou paní a viděl jen jakýsi smutný ušlechtilý úsměv.
Pak plamínky obdivu zableskly se v jejích očích.
Je to skvělá žena a já s ní nyní z domova odcházím, pomyslel si hrdina tohoto pravdivého povidání.


„Táhni z domu nevděčný spratku. A vem sebou tu ukrajinskou běhnu.“
Toto zvolání hlavy rodiny naštěstí už Lubor neslyšel…


Na tomto místě musí autor tohoto pravdivého povidání k vlídnému čtenáři prohovořit:
Není snadné psát pravdu a je velmi obtížné dávati tato povidání hlavním postavám pravdivých příběhů přečísti.
Autor předloží raději příklad, než by se pouštěl do všeobecných úvah:
Pan Lubor vytkl důrazně autoru tohoto povidání poslední větu jeho tatínka, kde taťka nazval, před dvaceti lety, jeho lásku běhnou. Pan Lubor si myslí, že by se jeho paní mohla zlobit. Na dotaz autora však Lubor musel přiznat, že horšími slovy vůči paní Hance, jej tatínek vyháněl!
Přátelé musím se takto zeptat: „NENÍ PAN LUBOR BLBEC?“




III.
Vzhůru do života




Život to nebyl snadný, uživit sebe a paní Hanu.
Lubor je však člověk pracovitý, a snaživý. Nejspíš díky dobré klasické výchově pomocí častých výprasků otěžemi.
Láska hnala jej do aktivit a navíc paní Hana oznámila radostnou novinu, že budou čekat miminko.
Lubor hrdý na svou lásku i na svůj zmužilý odchod od rodiny, pracoval a pracoval.
Když vracel se unaven z práce do ubohých podnájmů, objímali se, a Lubka přísahal, že vše se v dobré obrátí, vzmohou se a budou se dobře míti, ze života se radovati.
„Haničko ničeho se neboj já vás ochráním“, šeptal zamilovaný hrdina, „koupíme si byt a já založím živnost a budu vydělávat“ v hlase jeho slzu dojetí bylo lze zaslechnouti.
„Koupíme si auto a pojedeme k vám na Ukrajinu a přivezeme spoustu dárečků, jo?“
„Da, charašó.“
„Až se narodí miminko, jo?“
„Da,da.“
Lubka svou ženu přivinul na svou hruď, manželé setrvali v dlouhém dojemném objetí…
strana třetí


IV.
Krásné miminko




Narodila se krásná holčička.
Křik a nařikání ovládly chudý podnájemní byt. Nebylo vyjímkou, že v hezkém obličejíčku se náhle objevil otvor dobře přes půlku hlavičky. Z otvoru, kterému maminka říkala pusinka, vystřelil zvuk silnější než jsou sirény městského úřadu. Táta Lubor nechtěl věřit svým očím a zejména uším.
Nikdo nevěděl, kdy siréna zahájí provoz.
Táta jednu sirénu ještě vydržel, po druhé dávce odcházel do pivnice. Tam pil pivo , kouřil a kamarádil se s přítomnými. Dále pak huboval na zlé časy a drahý nájem a ubohé platy.
Své dívky však chválil a hezky o nich hovořil, možná až moc. Byl totiž přítomným hrubiánem okřiknut:
„Už vo nich furt nekecej. Sou to normální baby. To se nedá poslouchat.“
Když napříště své lásky vychvaloval, rozhlédl se nejprve po pivnici, není li hrubián přítomen:
„Snad dívka bude hodná a pracovitá,“ snil pan Lubor, „možná udělá vysokou školu a bude doktorka, já ji podpořím. Budeme se mít rádi a budeme si pomáhat. Je strašně hezká a má velmi silný hlas, třeba bude zpěvačkou.“
Ještě že ho neslyšel, zmiňovaný již, hrubián, jistě by Lubku zase okřikl.






V.
Zlé časy


Není snadné uživit rodinu v naší nádherné vlasti. Naši čeští podnikatelé mají totiž často odporný zvyk, bůh jim odpusť, nezaplatit pracovníkovi jeho práci. A toho si užil Lubka v míře vrchovaté.
Takový odporný český podnikatel často svému pracovníku říká, že mu nebylo zákazníkem zaplaceno a tudíž peníze na mzdu prostě nejsou.
Hoře a hořkosti nesmírné pak napadají duše postižených pracovníků. Jejich myšlenky pak jdou cestami nekřesťanskými až nelidskými, touha po pomstě spravedlivé je strašná.
Někteří silnější borci si na takového českého podnikatele počkají a snaží se ho přemluvit k zaplacení výhrůžkami, případně fackami.
Slabší borci pak zejména vyhrožují udáním na všelijaké úřady, od finančního úřadu přes bezpečnost práce až po hygienika.
Nejslabší borci neudělají nic, ale jen hubují a odnášejí si do života drsnou zkušenost.
Ano přátele, takové podmínky panují v Čechách na přelomu tisíciletí.


Stávalo se tedy, že hrdina našeho pravdivého povidání nepřinesl domů ani korunu. Ale jeho touhu po uživení rodiny nešlo v žádném případě zastaviti ani od jeho lásek jej odvrátiti.
Lubka stal se lovcem a sběračem!





VI.
Lov a sběr


Pan Lubor svá děvčata uživí a o ně se dobře postará. Učiní vše aby toho dosáhl, tedy téměř vše.
V Luborovi se ozval prastarý pud našich předků, pud lovců a sběračů. Tímto pudem je opravdu hojně obdařen. Jako kdyby mezi ním a jeho praprapředkem neuběhlo sto tisíc let…
strana čtvrtá






Lovec.
Lubka vrhl se na rybolov. Ten odehrává se zejména v místním rybníce pana Potočky.
Tato činnost plna napětí a očekávání:
Jedno očekávaní spočívá v tom, zda zabere pěkný kapr, druhé, to nebezpečné, zase v tom, kdy vynoří se z lesa rozzuřený pan Potočka. Pan Potočka není špatný chlapík, ale má jednu slabinu: nesnáší když mu někdo pytlačí v jeho rybníce. Tehdy stává se tento muž takřka nepříčetným. Kdyby Lubor řekl :
„Pane Potočko, zásoby docházejí můžu si ulovit kapra?“ Dobrácký Potočka by jistě souhlasil, ale to Lubku nikdy ani nenapadlo
Lubor tedy nahodí udici a je ve střehu. Zapraská-li křoví, Lubka padá do rákosí a splývá s okolní přírodou. Potočka vždy žasne, kam ten lotr zase zmizel. Když nebezpečí pomine, Potočka sebou nosí klacek jak říká „na darebáky“, Lubor vyskočí a lov pokračuje.
Pak plíží se hrdina tohoto pravdivého povidání vesnicí, většinou s dobrým úlovkem. Máma Hanka už má připravené pánve a hrnce, večer bude smažený kapr a rybí polévka…


Sběrač.
Noční vesnicí plíží se dva stíny, táhnou jakýsi divný hadr a záhadný zahnutý klacek. Stíny míří k políčku s bramborou. První rychlý stín lehce si vykračuje, druhý pomalý stín obdařen bujnými tvary jež lahodí mužskému oku. Cíl mají společný, nakopati a domů donésti bramboru.
Rychlý stín kope a hrabe, pomalý stín ukládá nakopanou bramboru do pytle, jde jim to dobře.
Náhle však pracoviště osvítí kolem jedoucí auto. Zkušený hubený stín mizí mezi řádky a splývá s okolím, zadní pomalý a obtloustlý stín rovněž vrhá se mezi řádky. Půvabné ženské tvary však nelze snadno ukrýti. Zadní část tlustého stínu vnadně vystupuje nad pracoviště. Řidiči však jedou dál, co myslí si o skvělé zadnici mezi bramborovými řádky nám není známo. Snad některý popletený šofér nemyslí si, že na českých polích rostou skvělé, tlusté, ženské prdele?
Lubka s maminkou Hankou vítězí a vlekou domů pytel brambor…




Běžecké klání.
Výše zmiňovaný starý dobrák pan Potočka má dvě lásky: svůj rybník plný kaprů a své pole se zeleninou. Pán je už starší, ženy ho přestaly zajímat, tak vrhl své city na rybník a zeleninu.
„Jsou to věrné milenky“, jak s úsměvem rád říká.
Jednou brzo ráno se prošel kolem milovaného rybníka a zamířil k políčku, pokochat se tím, jak roste jeho zeleninka.
Náhle však zahlédl povědomou siluetu. To snad není možné! Pan Potočka sevřel pevně svou „hůl na darebáky.“ Plížil se nenápadně blíž k lotrovi, jeho srdce ztvrdlo v kámen, je nutné trestat.
A opravdu, je to nenáviděný pytlák!
Bystrý Lubka vycítil zlý pohled. Rychle se otočil, jejich pohledy se setkaly…


Lubka upustil pytel s květákem a mrkví a vyrazil. Také pan Potočka vyrazil.
Sokové byly poháněni dvěma silnými city:
Touha po pomstě na jedné straně a strach z „ hole na darebáky“ na straně druhé. Došlo k běžeckému klání.
Pan Potočka, kdyby běžel na olympiádě šedasátníků, jistě by zvítězil. Rychlost jeho byla úžasná.
Lubka je však čtyřicetiletý borec s tenkýma nohama, trénovaný mnohými podobnými útěky. Rozkmital své špejlovité nožky, kterým autor tohoto pravdivého povídání říká žertem „čapí nohy“ a bleskově zmizel.

strana pátá


Krásné usmíření


Lubka uznal, že není správné a čestné hněvat starého dobráka pana Potočku. Šel tedy za ním s omluvou a hrdě prohlásil, že nikdy již nebude krásti jeho krásné ryby ani karfioly a jinou zeleninu. Řekl, že je připraven se omluviti a jemu býti nakloněn a naopak pro něho něco hezkého dělati a s ním, jde li to, naopak se přáteliti.
Dojatý pak Potočka odložil svou proslulou „hůl na darebáky“, kterou chtěl hned mezi dveřmi přicházejícího ničemu trefit mezi rohy, jak se lidově říká.
Pan Patočka okamžitě vymyslel velmi odvážný plán:
Lubka, jeho nový kamarád, stane se ochráncem jeho rybníka. Lubka je vynikající znalec pytláctví a tak si ostatní darebáci na něho nepřijdou. Bude střežit jeho milované ryby a za to si může lovit pro vlastní potřebu.
Pan Lubor se pak choval čestně a spravedlivě a veškeré odporné úvahy o tom, že bude lovit ve velkém a kapry prodávat na trhu zahnal a těmto nesprávným úvahám odolal.
Lubka se stal postrachem jeho dřívějších kolegů-pytláků.
Doma bylo tedy rybího masa dost a jeho milovaná paní Hana nešetřila chválou a to nejenom verbální, ale i v oblasti intimní…






Nespravedlivý svět




Musíme se na tomto místě ptáti:
Proč někteří jsou tak bohatí, že peníze své ani nemohou do konce života utratiti a jiní živoří a skývu chleba musí, jako náš Lubka, tvrdě vybojovati??
Proč někteří vlastní například nekonečné sady jablečné a jiní nemají ani několik metrů zahrady, aby mohli jedinou jablůňku pěstovati??


Má tedy pan Lubor, živitel rodiny, morální právo obrovský sad v noci navštěvovati a pytel jablek domů vléci?
Naše odpověď budiž jednoduchá a krátká:
ANO, MÁ NA TO MORÁLNÍ PRÁVO.


Noční vesnicí plíží se štíhlý stín. Táhne za sebou jakýsi hadr, asi pytel. Blíží se k obrovskému sadu s jablky. Stín lehce přehoupne se přes plot. Pod košilí nočního stínu se cosi mele a zmítá.
Lubka míří k první jabloni obalené plody. Je třeba spěchat, protože sad střeží nerudné a protivné psisko. Lubka obratně a rychle češe, zralé již, plody. Náhle však opravdu přibíhá rozhněvaný pes.
To však zkušeného Lubku nezastaví. Pod košilí jeho nalézá se naštvaný sousedovic kocour. Lubka, v této dramatické chvíli,vypouští kocoura. Kocour pochopí hned, že čelí útoku velkého psa a prchá rychlostí až neuvěřitelnou. Vyjede na první jabloň a je zachráněn. Pes zapomíná na své pracovní povinnosti, zajímá ho jenom kocour, který, jak známo, jablka neodnáší.
Lubka s neuvěřitelným klidem sklízí jablíčka pro svá milovaná děvčata. I kocour se uklidnil a pohrdlivě pozoruje popleteného strážce sadu.
Lubka vleče domů pytel jablek. Jeho dámy budou mít vitamíny až do vánoc.
Lubka je doma pochválen nejen slovně, ale i v rovině erotické…








strana šestá


Musíme vlídného čtenáře a příznivce těchto pravdivých povidání ujistit, že Lubka nadále zajišťoval vitamíny pro svá milovaná děvčata zásadně a jen u velkých a bohatých pěstitelů.
Tím se podle našeho názoru chová mimořádně mravně, neboť nemasakruje svými nočními návštěvami malá políčka a záhony běžných a nebohatých lidí. Boháči jsou vůbec Lubkou velmi neoblíbeni a nemilováni.
Lubka dokonce jednou levicově zvolal:


„AŤ BOHÁČI ZVEDNOU SVÝ TLUSTÝ PRDELE A DOU DĚLAT NA POLE ASPOŃ JEDEN DEN !“


Touto údernou větou si získal souhlas a náklonnost drtivé většiny návštěvníků hostince, kam se chodí každý den osvěžovat pivem.






VII.
Život jde docela dobře


Život šel docela dobře, dívce bylo už osm let, paní Hana pracovala jako prodavačka a Lubka bojoval o svou rodinu ze všech sil. Vedli skromný, ale šťastný život.




Na tomto místě cítíme potřebu k vlídnému čtenáři a čtenářkám těchto pravdivých příběhů opět prohovořiti a společně se nad Lubkou zamysleti.


A takto musíme se rovnou ptáti:
Proč Lubka vždy, když jdou věci dobře, začne jančit a všechno poplete a zkazí? Jaké strašné rošády dějí se v jeho kůře mozkové?? S názorem některých, kteří tvrdí, že Lubka žádný mozek nemá nemůžeme a nechceme souhlasiti. Lubka se například velmi dobře a rychle naučil provádět vizualizaci na počítači a to není snadné. Autor se o to také pokusil a neumí to!
Tím ovšem skvěle vyvrátil podezření mnohých, že je absolutní a úplný pitomec.
Autor nyní cítí povinnost vůči příznivcům těchto pravdivých příběhů zodpovědně prohlásiti:
„Lubor Kňourek není úplný pitomec a blbec“. A pokud to někteří lidé stále prohlašují a tvrdí, pak se tito lidé, bohužel, hrubě mýlí!


VIII.
Oslovily jej as síly pekelné


Jako kdyby síly pekelné takto k Lubkovi prohovořily:
„Tobě se nyní daří dobře a to my, síly pekelné, nehodláme nadále snášet. Moc naše nad Tebou je úplná a silná a nelze jí odolat. A ty nyní bídný červe lidský, musíš nás poslechnout a všechno dobré musíš zmrvit a ve velmi špatné obrátit.
Neučiníš-li tak budou muka tvá strašná a věčná.
Neučiníš-li tak, choť tvá bude v bolestech hrozných se nalézat.
Neučiníš-li tak, dcera tvá, jako sirota, po světě nevlídném bude se bezcílně toulat.


A tak náš Lubor silám pekelným plně vyhověl!!
Přátele, buďme nyní k sobě zcela upřímní a nazývejme věci pravými jmény a nebojme se i jadrných slovíček:
LUBKA TO DOKONALE, FENOMENÁLNĚ, DEFINIVNĚ A NEZVRATNĚ POSRAL




strana sedmá


IX
Lubka to dokonale zkazil


Lubka svůj dobrý život se svojí milovanou paní Hankou a dcerkou Monikou pokazil těmito neomylně chybnými životními tahy:


přivedl paní Hanu do jiného stavu,
vzal si hypotéku na byt
pracoval dlouhodobě u živnostníka, který mu neplatil


Kombinace těchto tří aktivit je drtivá a výše zmiňované síly pekelné mohly být plně spokojeny.
Uběhl rok a Lubka se chlapsky podíval pravdě do očí a výstižně v pivnici prohlásil:


„Všechno je kamarádi v hajzlu a v prdeli“


Autor nemá co by k tomuto citátu hrdiny našich pravdivých povidání dodal. Jen málokdo umí takto upřímně a výstižně prohovořit. Tím je první část ukončena.






























































Strana osmá


ČÁST DRUHÁ-CESTA DOLŮ



I.
Hypotéka




Žena-inspirace a hnací motor kupředu v životě mužů mnohých.
Někteří z nás, jsouce inspirováni svojí láskou, roztáhnou mocné perutě svých tužeb a využívaje této nenahraditelné energie stoupají hrdě vzhůru k nádherným cílům, například bohatství nebo moci společenské či politické nebo snad i k úspěšné podpoře méně šťastných souputníků životů našich.
Vždyť co krásnějšího jest, než muž úspěšný, jenž poctivě zbohatl, pomáhá pak lidem méně schopným či těm, k nimž štěstěna zády obrátila?


Také hrdina tohoto pravdivého povidání roztáhl perutě svýž tužeb a jsouce nabádán ženuškou svou zařídil si hypotéku na byt, aby už neurvalé majitele nemovitosti podporovati nadále nemuseli.


Lubka:
„Mámo neblbni, co když ztratím práci a nebudem schopný hypotéku platit?“
Máma Hana:
„To bůdě dobra věc, něboj se laska moja.“
Lubka:
„Tobě se to snadno řekne, ale když nebudem dlouho platit, tak může přijít exekuce a to není žádná prdel.“
Máma Hana:
„Nemluv sprosta slova před dcerkou Lůbor. Neboj ničeho hlavní ať máme svůj byt.“
Lubka:
„Tady de o existenci a ty mi vytýkáš sprostý slovo. Miláčku mysli trochu.“
Máma Hana:
„Kdo bojí se nesmi do lesa laska mója.“


Toto české přísloví z úst jeho milované ženy, Ukrajinky, rozhodlo.
Lubor je velký vlastenec a tak dokonce slza dojetí drala se z jeho oka. Už se pomalu stává z jeho životní lásky česká žena, pomyslel si šťastný Lubka.
ZAMILOVANÍ MANŽELÉ VZALI SI TEDY HYPOTÉKU NA BYT.




II.
City nad chladnou myslí vítězí


Proč lidé takto nemoudří jsou, musíme se na tomto místě ptáti. Proč city jejich tak často a drsně nad chladnou myslí vítězí? Vždyť patnáct procent a možná i více mužů i žen v naší domovině krásné se v exekucích potácí. Tužby a city jejich nad rozumnou úvahou vítězí a touha po domově SVÉM VLASTNÍM, je k půjčkám a hypotékám žene.
Oni pak dřou a dřou, aby drsné úroky platit mohli, ale nespravedlivý svět se k nim často zády otáčí a oni pak, bezradní, podléhají.
Drsný svět půjček a EXEKUTORŮ ZCELA NEMRAVNÝCH bez milimetru soucitu a lidskosti pak špatné zákony zneužijí a do neštěstí je posílají.




Strana devátá
III.
Protichůdné silné city


Madam Hana úderně a jasně:
Čekáme mimínko láska mója.


Pan Lubor zkoprněl. Přestal se hýbat ani snad nedýchal, jen oči jeho vykulené jasně říkaly, že chlapec žije a usilovně přemýšlí…


Lubka se dostal do jakéhosi psychologického svěráku:
Na jedné straně nadšen svou milovanou paní, že daruje mu další ratolest. Tentokrát by to mohl být chlapeček.
Na straně druhé znepokojen, že placení kruté hypotéky se silně zkomplikuje. Lubka má několik kolegů z pivnice, kteří čelí exekutorům. Jsou to hrozné příběhy.


Maminka Hanka rozpaky hrdiny našich pravdivých příběhů nevidí:
„Snad bůdě to chlápec jak ty chceš laska.“
Lůbor:
„Ale musíme platit tu posranou hypotéku. Nevim jak to sám zvládnu.“
Mamka:
„To bůde dobrá ty dokážeš všécko laska.“
Lůbor:
„Je to hrozný riziko. Beru vedlejší práci u pana Michálka, ale nevím.“
Mamka:
„Pan Michálek dóbry člóvek.Vsjo bůde dóbry laka mója.“
Lůbor:
„Miláčku u tebe vsjo charašo, já se z tebe picnu. Život je prevít. Nikdo nás litovat nebude.“
Mamka:
„Ja znáju láska mója. To dóbrý bůdět.“


Taťka Lubor pochopil, že si tady o možném riziku exekuce nepokecá. Zejména optimistická věta jeho drahé ženy: „to dobrý bůdět“ zahnala jej do pivnice, kde zkušení bojovníci s exekutory a znalci života, mu snad poradí.
Toto mimořádně zajímavé théma zaujalo většinu štamgastů. Každý měl hned na věc svůj vlastní a správný názor.
Nechť jemní lidé, příznivci tohoto pravdivého povidání, odpustí nám neslušná slovíčka, která milovníci posezení u piva, běžně používají. Zejména nám je líto dam, které, jak známo, podobná slůvka sice znají, ale jich nepoužívají, neboť se jim protiví.


Znalci života viděli kombinaci hypotéky a čekání na miminko takto:


Kamarád Lubkův:
„Tak to seš kamaráde v prdeli. Stačí když onemocníš, stará nic nevydělá, když bude na mateřský a máš pruser jako Brno.“


Náhodný návštěvník pivnice:
„To není dobrá situace. Platí Vám firma kde pracujete pravidelně? Vemte si raději vedlejší zaměstnání.“


Blízký známý:
„A doprdele. To je zlý. Takhle to měl můj švára a exekutor mu loni olepil všechny věci.“




strana desátá


Štamgast:
„Já mám exekutory na krku vosum roků a seru na ně na hajzly. Dělám načerno a je to.“


Lubka:
„Ale já exekuci nemám, co to všichni kecáte?“


Štamgast:
„Zatim ne. Zatim.“


Známý optimista:
„Nic si z nich nedělej. Když se budeš snažit tak to dáš, já ti věřim.“
Tento dobrý muž však sám topil se v exekuci. Tím ovšem jeho povzbudivá slova měla spíše opačný efekt.


A my na tomto místě musíme se takto ptáti:
Co dělo se tehdy v jeho kůře mozkové? Jak změny a zmatky se tam odehrávaly? Jaké procesy biochemické v mozkovně pana Lubora probíhaly? Byly buňky mozkové krví životodárnou
dostatečně zásobovány? Nebyla mozkovna pana Lubora pivem příliš ovlivňována?
Na kombinaci těchto těžkých otázek odpovědi neznáme. Nevíme.


Lubka doma seděl hledíce někam do neznáma. Chmura deprese a nepokoj


Zda autor bude v pravdivých povidání pokračovat a popíše boj Lubkův s hypotékou, zrození synka a střetnutí s neplatícím zaměstnavatelem a exekicí, závisí jen a jen na zájmu čtenářů a čtenářek.


Pokud vás to bavilo pošlete prosím SMS, každá chvála mě hrozně potěší.
Petr Janiš tel.: 602 309 169

PÁJA RESTAURÁTOR


Pája je velmi zajímavý muž, můžeme jej směle nazývati Mistrem.


Pája je mimořádně nadaný člověk, výtvarný umělec, restaurátor soch, je zaměřen na sochy kovové, bronz, slitiny ušlechtilých kovů, ocel.
Má-li na starosti složité restaurátorské dílo, kde třeba část sochy jest neopravitelně deformována, Pája sochu dotvoří a domodeluje. Nejen že se náročným pracem nevyhýbá, naopak je vyhledává a svou odbornost restaurátorskou tím prohlubuje.
Ale bohužel to není není pravda.


Když Pája vypráví ve vinárnách a pivnicích o svých uměleckých aktivitách, nikdo ani nedutá. Mistr strhává na svou rétoriku a um vypravěčský většinu přítomných. Pája verbálně maluje, kreslí a zejména a hlavně sochá. Pája vysvětluje, jak nelehký je osud výtvarného umělce. Pája zmiňuje slavná jména sochařů a malířu naší doby a k nim se směle přirovnává.




Není tomu tak. Pája nekreslí, nemaluje ani nesochá. Jenom o tom velmi obratně mluví.
Není radno to ovšem Mistrovi říkat. Zpochybňování jeho uměleckých aktivit Mistr upřímně nenávidí. Je mu to dokonce odporné.


Říci například Mistrovi:
„Pájo kamaráde, neblbni už. Máme tě rádi, ale nekecej už o tom tvým sochaření, nikdy jsi to nedělal,“ je čin až nebezpečný.


Jeden záludný protiva, který měl pochybnosti udeřil touto zákeřnou větou:
„Kde jsou Mistře vaše sochy vytvořené a restaurované?“
Pája nezaváhal ani vteřinu:
„Je jich plná Praha.“
Pája je chytrý muž a ihned pochopil, že tato přitroublá odpověď neobstojí.
Opustil raději pána s potměšilým úsměvem, „kterej stejně ničemu nerozumí.“ Mistr se bál, aby nemusel podpořit své pravdy svou silnou sochařskou paží.


A my musíme se na tomto místě takto ptáti:
Proč jen lidé průměrní tak moc po uznání a slávě touží? Vždyť život i bez poct a medailí tak krásný jest a hodnoty pravé i jinde se nalézati mohou. Proč nejsme do skromnosti oděni a úctou k druhým opásáni? Vždyť sláva pozemská jen milenkou zrádnou může být a známost všeobecná až obtížnou se může snadno státi.




PÁJA BYDLÍ I NEBYDLÍ U MADAM ZŮZY


Madam Zůza, u které Mistr bydlí, to sním nemá lehké:
noční návraty z vináren a pivnic
přiopilé přednášky o životě
příchody s ožralými kamarády,
přesvědčení že všechno ví nejlíp…



II.


DRSNÉ NÁVRATY


Mistr je velmi odolný návštěvník pivnic a vináren. Když mnozí už dávno odpadnou, Mistr je na vrcholu sil a rozsévá radost svým humorem a šarmem.
Mistr žertuje a vypráví o sobě zajímavé příběhy.
V nich stáva se hrdinou bojujícím za spravedlnost a je v nich ochráncem bezbranných žen.
Chytne protivného otravu, který obtěžuje dámu a domlouvá mu nejdříve ústně a je-li to nutné, čapne padoucha a vyhodí jej z lokálu.


Pak rozhlédne se, zjišťujíce, jak historka zapůsobila. A vidí jen obdivné pohledy a souhlasné přikyvování přítomných.
Jeho tvář jako by říkala: „tohle by jste kluci nedokázali“.
Je už pozdě a zůstali jen nejodolnější:
„Kluci pojďte se mnou, moje Zuzka nám ráda něco dobrýho naleje.“


Zuzka to ovšem cítí jinak:
„Ježišmarjá, ten můj notorik si přived další opilce, já se z toho chlapa zbláznim“.


„Zuzanko vstávej, podívej koho jsem ti přivedl“.
Pája se upřímně usmívá. Má radost ze své lásky i ze svých kamarádů. Zuska nám naleje a budeme si povídat.


„Okamžitě všichni ven.“
Opilec č. 1 kterého hostitelka dobře zná:
„Ale Zuzanko přeci nás teď nevyhodíš. Mám strašnou žízeň a Pája říkal, že nám ukáže novou sochu“.
„Ježišmarjá jakou sochu? Ty tomu ještě věříš? To jste se všichni zbláznili?“
Opilec č. 2, kterého Zuzka rovněž dobře zná:
„Pája přeci je sochař a restaurátor, nebo není?“
„Kluci mám vás docela ráda, ale jak těm kecům můžete věřit, máte rozum? S váma to manželky tedy nemaj lehký. Je noc a já už spala. Promiťe že v noci spím,“
„Zuzko promiň tak my deme.“
Pája těžce společensky unaven jenom bručí:
„Je to pravda mám sochy, skici a kreslim to po nocích. Všechno mám, jenom kořalku nemám. Nalej chlapcům kořalku lásko moje.“
„Já ti dám že po nocích kreslíš. Hlavně už nemluv. Musím jít spát. Prosím tě už nic neřikej.“
„Už mlčim lásko moje. Du kreslit sochu. Pak budu demolovat teda modelolovat a všechno zrestaururuju i popletenonou Zůzanků.“


Pak Pája náhle povstal a pozvedl velkou sklenici s vínem a zahleděl se kamsi do neznáma:
„Zejtra budu modelovat krásnou sochu a do tejdne jí vodleju do bronzu“.


Pak sklenici vyprázdnil mohutnými loky.
Přítomní utichli. Bylo cosi velebného na tomto muži.
Pája usedl na židli a sklonil hlavu, počal hluboce a pravidelně oddechovat.


Pája usnul u stolu. Je hluboká noc. Zdáli je slyšen zvon svatého Jakuba. Město spí. Kamárádi tiše odcházejí. Pája cosi nesrozumitelného huhlá. První ptáci začínají svou ranní píseň. Je ještě tma…






III.


ZUZKA MISTRA VYHÁNÍ Z BYTU


Nikdo nikdy neví, kdy a v jakém stavu se mistr vrátí domů.
Může přijít v poledne úplně opilej, nebo v hluboké noci skoro střízlivej. Nikdo to neví a hlavně a zejména to neví sám mistr. Mistr nechává jíti věci vlastními cestami. Těmto cestám překážky neklade. „Je to života běh“, jak říká.


Tento „života běh“ nesnáší však madam Zůza. Bydlet s Pájou je velmi vyčerpávají a Zuzka prokazuje velkou trpělivost a psychickou odolnost, když ho má doma.
Zuzce však docházejí síly a rozhodne se tuto silnou osobnost vyhnat z bytu.
Zuzka je zcela vyčerpána.
Mistr musí z bytu ven!


Přátelé a příznivci tohoto pravdivého povidáni, musíme jasně říci:
„Mistra vyhnat z bytu není snadné. Je to naopak těžký úkol pro jemnou ženu. A protože se stále oháníme tvrzením, že tato povidání jsou pravdivá musíme zcela jasně zvolat :
„Vyhnat Mistra z bytu je strašně a neuvěřitelně těžký !“


My musíme se na tomto místě takto ptáti:
Proč ženy některé, jsa vedeny jen láskou svou, lotříka nehodného a lenivého životem svým
vlekou? Proč zhrdnou rady matky své a přátel svých? Což nestačí jim, že osud už sám dost těžký jest a útrapy rozličné a mnohé v životě svém vždy překonávat musí? Proč láska tato tak nekritická jest, a do útrap a trablů nesmírných je často vhání?
Nevíme


Pája si výzev, aby opustil byt madam Zůzy vůbec nevšímal. Vždy jen něco zabručel a odešel do pivnice.
V noci se vrátil opilý a vysvětloval Zuzce, že je bezvadnej chlapík, že bude jeho odchodu strašně litovat. Bude hrozně smutná a bude se jí strašně stýskat. U těchto výkladů lokal Zuzčino víno. Pak se náhle zvedl a šněroval do postele.


Zuska zvolila pro vyhnání tato drastická opatření:
uzamčení lednice s potravinami,
mistr neodcházel
uzamčení kumbálku, kde je skladováno víno od příbuzných z Moravy
mistr neodcházel
neustálé vyzývání Mistra, aby byt opustil,
mistr neodcházel.
Zejména zavření kumbálku s krásnými demižony s vínem udělalo na Mistra velký dojem.
Mistr však stejně neodcházel.


Mistr upřímně žasl nad tím, jak může se zbavovat tak skvělého chlapíka, jako je on.
To Mistr do smrti nepochopí.


Bude to asi tím, že Zůza není žádný veleduch, její schopnosti hluboce myslet jsou, jak se zdá, velmi limitovány. Pája raději zůstane, aby ji mohl radit, jak se potýkat se životem. Zůza to časem určitě pochopí a ještě mu za jeho setrvání v bytě, poděkuje…



IV.


HROZNÁ ZRADA

Zoufalá Zůza pochopila, že je nutné plácnout se přes kapsu a koupit zámek s ocelovými táhly do futra a podlahy.


Když Mistr viděl tuto hroznou zradu, vzal si slipy a ponožky a opustil jednu další kapitolu svého života.

PÁJA DĚLÁ DOBRÝ SKUTEK


Pája není v domě kde bydlí s madam Zůzou oblíben. Lidé ho tam nemají rádi a mračí se na něho, odvážnější nájemníci domu ani neodpoví na pozdrav.


Pája uvažuje takto:
„Co ty pitomci blbnou. Každýho pozdravim, málem se uklánim. Nejhorší je ten ksicht nad námi, ani
pozdravit neumí. Holá prdel v Trabantu. Ta babka v přízemí sice pozdraví, ale tváří se jako by právě šlápla do hovna, když mě vidí.“


————————————————————————————————————————
A my se musíme na tomto místě takto ptáti:
Proč tento muž, jinak kultivovaný a vzdělaný takto hovořiti či smýšleti může? Cožpak nebylo by krásnější kdyby se nad nevalné chování lidí povznesl a do jejích duší dobrou mysl vnášel? Proč jen my lidé nemilujeme se v dostatek a neodpouštíme druh druhovi nehezké skutky jeho?
Nevíme.
————————————————————————————————————————


Když se Pája rovnou zeptal madam Zůzy, své lásky, co ti lidé blbnou, bylo mu odpovězeno a trpělivě vysvětlováno těmito otázkami:


„Pájo nemůže to bejt tím, že strašně řveš když se vracíš opilej v noci domů?“
Pája se mírně zamračil.
„Není to i tím, že vyrážíš výplň těch obrovkejch vrat, když nemůžeš najít klíč od baráku a lidi se bojej že sem vlezou opilci a počuraj chodbu?“
Pája se více zamračil.
„A nemůže to bejt tím, že řveš a nadáváš, když se nemůžeš dostat do bytu, protože seš na mol a netrefíš se klíčem do zámku od bytu?“
Pája se hodně mračí:
„Ježišmarjá už toho nech!“
„Já ti to klidně ráda vysvětlím.“
„Děkuju to stačí, ale hlavně už zavři hubu.“
Paní Zůze se vysvětlovaní otázkami začalo líbit:
„A není to tím, že když vyrážíš dveře od bytu, protože nemáš klíč, nebo se netrefíš do zámku, jsou to hrozný rány a lidi nemůžou spát?“ „A mluv se mnou slušně, nemůžu za to, že tě nemaj rádi.“
„Ježišmarjá mlč, jdu do hospody, tohle nemám zapotřebí. Hlavně už mlč.“
„Klidně ti to zejtra dopovim, ahoj.“
„Čau.“
Pája zdůraznil svou nespokojenost s otázkami tím, že práskl dveřmi.


PIVNICE


Paja šel tedy tam, kde ho lidé rádi mají.
Šel do pivnice s názvem Krušovická hospoda.
Jeho místo bylo volné, štamgasti ho vítají a usmívají se upřímně na oblíbeného kamaráda.
Pája si vybavil potměšilý úsměv jeho lásky, když mu pokládala záludné otázky.
„Ta potvora umí bejt protivná.“
Pája rychle objednal půllitr skvělého krušovického moku.
Rychle mrkl na výčep, zda mu přinese pivo jedním nebo maximálně dvěma rázy natočené.
V pořádku. Pája zaklonil hlavu a zavřel požitkářsky oči. Potměšilá tvář jeho Zůzy mizela z jeho mysli. Kamrádi se přátelsky usmívají, klid a pohoda vstupují do duše hrdiny našeho pravdivého povidání…
II.



Pája vracel se domů v náladě více než povznesené. Lidově se takovému stavu mysli říká :
„je na mol, je na plech, je na šrot, má ji jak z praku, nebo dokonce:držka v louži.
Tento stav duše i těla Zuzka nenávidí a nazývá jej jako dáma jemněji: „byl zas hodně opilej“.


První překážku,vrata od domu, překonal snadno. Nějaký lajdák nezamkl a tak Pája nemusel vylomit výplň obrovských vrat. V chodbě potkal spoluobčana, jenž čural na zeď.
„Jak to de kolego?“
„Ale jo, de to.“
„Příště di do Krušovický maj tam nejlepší pivo v Praze.“
„Tak jo.“
„Čau v Krušárně.“
„Čau.“
Pája vystupoval po schodech a spokojeně se usmíval. Život je někdy hezkej, blesklo mu hlavou.
Dá se to ze Zůzou vydržet.


Přišla však druhá a těžší překážka, dveře do bytu.
Tam často dochází ke zmíněnému řvaní a bědování. Tam přede dveřmi do bytu skládá Pája, skoro každý den, svůj „ test obratnosti“. Pája s obavou sáhl do kapsy, klíče tam jsou, hurá,
Pája se soustředí a vybírá správný klíč:
„Dneska se mi to povede.“
„Jinak probudim tu drzou potvoru a budu zas poslouchat ty blbý kecy.“
Pája se soustředí a míří do klíčové dirky. Vedle. Pája tiše zaběduje. Pája se více soustředí,
zavře levé oko a zamíří. Vedle.
Pája se nevzdává a šťouchá klíčem do vložky zámku. Snaží se. Bojuje.
Náhle se dveře prudce otevřou, a taky jo, drzá Zůza!
„Radči ti votevřu, abys zase dveře nevykopnul. Vopravovals to pak tejden.“
„Já furt vopravuju, tebe taky vopravim. Hlavně to tvoje kecání. A toho dědka nad náma taky vopravim, že na to dosmrti nezapomene.“
„Co to blábolíš? Ani ti není rozumět. Di spát.“
„To je nápad! Du spát. Máš ale dobrý nápady. Vidíš jak ti to de. Di spát, to je nápadíček. Dík.“
„Ježišmarjá ty zas blábolíš“
„To s tim SPÁT, tak to se ti povedlo. To ti radí maminka, ne?“
„Zalehni na gauč v obýváku. Do postele nechoď.“
„Tak jo, do postele nechoď, další geniální nápad! Kdo ti doprdele radí?“


Pája uléhá na gauč, do postele vedle madam Zůzy nejde. Nemá sílu se hádat. Byl to hezkej den, blesklo mu hlavou. Pája spí.


RÁNO


Pája je spánkem absolutně osvěžen. Prospěvuje si a je mu nádherně, což se někdy v kocovině stáva.
A tohle byl tento šťastný druh kocoviny. Mají jej častěji zkušenější znalci pivního moku. Nováčci bědují že jim je špatně a bolí je hlava.
Pája pobíhá po bytě a dělá dokonce své lásce snídani. Včera byla zase trochu drzá, ale to nevadí, ať se má holka dobře.


„Sníídaně pro milou Zuzankůů“
Paja vstupuje do ložnice s tácem dobrot.
Zuzka se usmívá na svého ničemu.
III.




„Stejně mám toho notorika ráda“
Zuzka se až zastyděla, co jí to problesklo hlavou…
„Ale živit ho nebudu, poženu ho do práce.“




Pája vychází z domu skvěle naladěn. Je krásné ráno, sluníčko ozářilo ulici. Lidé jdou do práce, ale mnozí se usmívají, přichází jaro.
Myšlenky jeho kráčí těmito cestami:
„Trochu se projdu a pak se stavím na jedno v Krušárně.“
„Když zavolá, řeknu, že si schánim práci.“
„Když bude zase drzá, tak zavěsim.“
„Dneska mě náladu nikdo nezkazí.“
„Furt votravuje, abych si našel zaměstnání.“
„Nechápe, že jsem restaurátor a umělec , že nejsem nádeník.“
„Vola nikomu dělat nebudu.“
———————————————————————————————————————
A my se musíme na tomto místě takto ptáti:
Proč tento svět tak velmi nespravedlivý jest? Proč někteří jen v hojnosti a blahobytu jsou a jiní chléb svůj dřinou a potem dobývati musí? Proč boháči jen v barech a podnicích neslušných se potácejí a lid obecný a mravný do práce chvátati donucen jest?
Nevíme
———————————————————————————————————————-




DOBRÝ SKUTEK


Náhle projede vzduchem kvílivý zvuk startéru. Pája se ohledne.
Ježišmarjá ten pitomej dědek nad nad náma, nemůže nastartovat ten svůj vrak.
Pája se kochá nad marnými pokusy „dědka plesnivého“.
„Dědek půjde pěšky na to si počkám“
Pája se upřímně radoval ze života:
bylo krásné ráno, čekal ho zlatavý mok v Krušovické hospodě, Zůza mu dala na rozloučenou hubičku a navíc protivnej dědek, kterej ho pomlouvá, nemůže nastartovat.
Pája gestikuluje na dědka, že jako to to nejede. Pája si to vychutnává.


————————————————————————————————————————
Pak náhle a najednou myšlénky nečekané zrozeny v jeho mysli jsou:
Proč nepomoci i muži třeba pomýlenému? Proč dobrým skutkem nový den neozdobit?
Vždyť není vinou jeho, že moudrostí nebyl vybaven a intelekt jeho tak chabý jest. Vždyť ženou nepůvabnou byl osudem obdařen a štěstěna životní se mu as vyhýbá..




Pája šel roztlačit jeho staré vozidlo. Pája mu poradil aby zařadil dvojku a sešlápl spojku. Děda to naštěstí znal. Pája je silný chlapík a rád svou sílu předvádí.
Pája zatlačil a auto se pomalu rozjíždělo. Pája pak, aby předvedl dědkovi protivnýmu, jaký je silák,
se opřel do auta plnou silou.
Auto se rozjelo, dědek pustil spojku a auto poskočilo, vypustilo několik mohutných pšouků v podobě páchnoucího obláčku dýmu a silně zarachotilo. Motor opravdu naskočil a dědek na dvojku odjel.
Je mimořádně zajímavé, že velmi podobně se chovalo i tělo hlavního hrdiny totoho pravdivého povidání.


IV.




I Pája, jak zabral, několikrát pšoukl. I pája vypustil páchnoucí obláček, ne však dýmu. Pája když zjistil co se mu stalo, skoprněl.


Obraz byl tedy následující:
Pája stojí v obláčku smradlavého dýmu z výfuku Trabanta. Nehýbe se a nechce uvěřit. Má plná gaťata. Staré auto odjíždí.


Jeho skvělá nálada byla novými událostmi zcela rozdrcena.
Nechť dámy omluví neslušná slovíčka. Pája takto velmi hlasitě bědoval:
„Kvůli tomu starýmu dementovi sem se posral. To nemůže bejt pravda. Hajzl ani nepoděkoval.“
Zůza se podělá smíchy až mě takhle uvidí, je ještě doma. Ježišmarjá. Doprdele.


Zůza se kupodivu nesmála, když se Pája sprchoval:
„Nemáš dělat dobrý skutky. Jídlo máš v lednici. Jdu do práce. Ahoj“

Rivalky


Hrdí mužové a hrdé ženy, takoví jsou naši lidé v Zadní Třebani.


I.


Pan Julian a paní Gábina.


Skvělí milovníci pravdy a spravedlnosti.
Své názory podporují čestnými argumenty, hledáním správných závěrů a trpělivým vysvětlováním.
Jejich rozhovory bývají kultivované a jsou plny moudrosti a životních zkušeností.
Naslouchati jim, může býti zdrojem poučení a poznávání.

Ne však vždy!


Jejich rozhovory mohou být i vysoce nemoudré, nečestné a velmi nespravedlivé.


A my se na tomto místě musíme ptáti:
Co může tak strašnou změnu způsobit? Jaký démon vniká do jejich ušlechtilých srdcí?


Některý zkušený a vlídný čtenář nebo čtenářka jistě už tuší, kde nalézá se hrozný problém. Co je úhlavním nepřítelem krásných diskuzí paní Gábiny a pana Juliána.


Ano milí čtenáři tohoto pravdivého příběhu. Je to známý a démonický nápoj. Přátelé je to RUM!
Český rum je tak podivný nápoj, že i Evropská Unie rozhodla, že nesmíme jej takto nazývati a musíme mu jinak říkati, je nyní znám pod hloupým názvem Tuzemák.


Pan Julián sedí například v pivnici a sní o krásné budoucnosti, o milované paní Gábině, o skvělém životě v naší nádherné vlasti.
Náhle však přistane na jeho stole malá nádobka tak zvané štamprdle, neboli panák. V ní nalézá se krásný a zlatavý nápoj: strašný rum.


Pošle-li někdo Julkovi panáka, hrdý Jula odpoví mu rovněž panákem.
Proběhne několik panákových výměn a životní postoj pana Juliána začne se radikálně měnit. Jula najednou vidí jasně, že na tomto světě to není dobré a v naší vlasti už vůbec ne.
Jula si přesně vybavuje kolik lidí jej podvedlo a nepravdami zahrnulo.


Jula stává se cynickým a ironickým.


Oslovuje pak některé návštěvníky pivnice velmi nevhodně například takto:
„co čumíš ksichte“
„di už domu ožralá tlamo“
„věčího blba sem v životě neviděl“,nebo dokonce
„psí ksichte“.


Vzhledem k tomu, že tento text budou čísti i dámy, nebylo by správné v osloveních spoluobčanů ze strany pana Juliána pokračovati. Použity i velmi expresivní výrazy.


Julka pak zahlédne kamarádku Andulku, skvělou osobnost a stálou návštěvnici pivnice. Julkova tvář se rozzáří. Julka ji pozdraví, přestane nadávat a pošle jí panáka.
!Ještě že to nevidí Julkova paní Gábina…








II.


Pan Jindřich a paní Andulka.


Nádherná láska probíhá mezi těmito mladými lidmi. Jsou to vášniví lidé, takže stává se, že se na sebe hněvají, pak se usmiřují a dále pak rozcházejí až do zpětného usmíření.
Pan Jindřich to nemá lehké. Andulka je velmi oblíbenou návštěvnicí pivnice a muži se k ní jenom hrnou. S tím ovšem Jindra nesouhlasí! Právem se obává, že by mohl některý z hostů činiti jí nemravné návrhy, což zhusta se děje. Přítomní mužové nemohou odolat půvabům a fluidu této mimořádně milé zralé ženy.
Kdyby paní Anna tvářila se přísně, odmítala pozvání ke stolu i pozvání na panáka a kdyby i jinak různě neflértovala, jak si to představuje Jinřich, bylo by vše OK.
Přátelé řekněme si to upřímně a otevřeně:


Pravý opak jest pravdou.


Andulka je se zájmem můžu spokojena, což zdá se pisateli těchto pravdivých řádek pochopitelné.
Kdyby dámy měli podobný vztah k pisateli těchto řádek jako mají návštěvníci pivnice k Andulce,
pisatel byl by nadšen. To ovšem se v žádném případě neděje.


Náš pan Julián je rovněž Andulkou nenapravitelně přitahován. Stává se často, že sedí s Andulkou u jednoho stolu a častují se panáky. Přátelství mezi nimi je takřka hmatatelné.
Samozřejmě, najde se vždy nějaký dobrák, který to hlásí paní Gábině. Máme za to, že je i více takových dobráků. Takoví už jsme my lidé, jsme škodolibí a rádi nedobrou zprávu svému bližnímu přinášíme. Madam Gábina má tedy velmi dobrý přehled o tom, co Julius v pivnici vyvádí.


Gabča je těmito okolnostmi silně znepokojena! Gabča si právem myslí, že by se měl Julius držet dále od Andulky. Proč Jula nechodí do druhé pivnice kde rovněž mají dobré pivo i kořalku?


Také Jindřich není s touto situací spokojen. Když vrací se z práce unaven a touží po klidu a své Andulce, nachází ji ve stavu již podroušeném a na ni bývá přilepen některý z hostů. Pravděpodobnost, že na stole budou i štamprlata s kořkou je značná.
To ovšem činí pana Jindru smutným a ano, řekněme si to milí přátelé těchto pravdivých řádek otevřeně, i agresivním.
Jindra je všeobecně znám jako neobyčejně milý a vstřícný chlapík, takže facky a modřiny, které své lásce uštědřuje, jsou pro nás velkým překvapením.
Budiž nám ponaučením, že pravá láska přináší nejenom něhu, ale může přinésti i pohlavky, facky a další různé projevy násilí, které jsou velmi a velmi od něhy vzdáleny.
Autor tohoto pravdivého povidání dokonce žertem nazval pana Jindru „tvůrcem mondřin“.
To ovšem se neodvážil Jindrovi přímo do očí říci, autor měl strach, že také by mohl vyfasovat několik modřin.
Na přímé dotazování z naší strany, jak přísun modřin Andulka snáší, nám bylo odpovězeno takto:
„Miluju Jindru a nepřestanu ho nikdy milovat“.












III.


Andulka versus Gábinka




U nás ve Třebani máme dvě hlavní pivnice. U Mlejna a Mašinka.


Hostinec Mašinku ovládá paní Andulka. Tam Gabča nechodí, aby nemusela potkat tu, jak říká, „stárnoucí krávu“.


Do hostince U Mlejna chodí Gábina, Anna tam má takzvaný „plot“, byla požádána provozovatelkou, aby toto osvěžovací zařízení už nenavštěvovala. Proč není Andula U Mlejna vítána nám není známo. Prý partner paní provozovatelky „furt na Andulínu čumí“. Tato informace však není potvrzena. Andulka o Gabče ošklivě nemluví, jenom nechápe, proč s ní tato nekamarádí?


Obě dámy se tedy nepotkávají.


Pokud se ovšem bude Julka na Andulu lepit, pak konfrontace bude jistá. To si Gabča nenechá v žádném případě líbit!




IV.


Julka se na Andulku lepí


Pan Jula je pivnicí Mašinka neodolatelně přitahován. Pracoval například v jedné truhlářské dílně a vedl si opravdu dobře. Jeho mistr, pan Lubor, pěl jenom chválu na toho sympatického chlapíka.
Náhle však, jednou v poledne, počal působiti neodolatelný magnetismus Mašinky na pana Julu.
Ani nevěděl jak, ale náhle seděl v Mašině a co čert nechtěl, u stolu paní Andula.
Předsevzetí, že půjde zpět do dílny a slib Gábině, že nebude Mašinu nadále navštěvovat, hrubě nedodrženy. Jakési nadpozemské, imaginární lepidlo přišpendlilo Julku k židli v pivnici Mašinka.


Nudící se paní Andula objednala panáky s čímž Jula zprvu nesouhlasil. Dokonce prohlásil, že jde zpět do dílny, dá si jen jedno pívo a půjde. Andulka pozvedla štamprdle na přiťuknutí a Julův panák
zmizel nenávratně v jeho útrobách. Jula si řekl, že to votočí a hned se zvedne a půjde do práce, dva panáky ho nezabijou.
„Prosímtě nikam nechoď, je mi nějak divně, buď kámoš, seš přece kámoš, nebo nejsi?“
„Jasně že sem kámoš, ale do práce musim.!“
„Pro jednou se to nepodělá. Nikdo tady není a já nemůžu bejt sama. Je mi těžko.“
„Zase Jindra zlobí?“
„Jo to taky, ale dcera je v jináči, potřebuju bejt s někym kdo mi rozumí.“
„Když mě vyhoděj z práce, tak kdo zaplatí účty?“


Paní Anna už to nařikání Julovo nemohla poslouchat. Sáhla nelítostně ke zbrani ženské, vysoce účinné. Sundala si svetr. Pod svetrem jen tričko s velkým výstřihem. Jula, muž v plné síle, zabodl své zraky na obnažené tělo své kamarádky. Jula objednal dva další velké panáky, bylo rozhodnuto.


Tuto zajímavou scénu viděli tři dobráci. Už večer Gábina věděla, že: „Andula ožírá Julu v Mašině a mává mu holejma kozama před obličejem.“ Tato informace je velmi nepřesná. Andulka jen vystavila velký a hezký výstřih.
Strašná a spravedlivá touha po pomstě ovládla paní Gabču. Andula bude litovat a kozy své nebude už na Julku vystrkovat…


V.


Konfrontace- Gabča útočí


Celá Třebaň už ví, že Gabča se chystá na zrádnou Andulu.
Gabča je vášnivá žena a její případný útok by autor tohoto pravdivého povidání v žádném případě nepodceňoval.
Jdou-li například manželé Gabča a Julka z pivnice U Mlejna domů, často vášnivě debatují. Oba jsou skvělými a vášnivými debatéry. A často se jejich názory rozcházejí. Pak ovšem mohou se státi, tyto nesprávné věci:
zvyšování hlasu, neuznání argumentu druhého, tvrzení něčeho co není ověřeno, extrémní zvyšování hlasu, dokonce nepěkná slovíčka vůči druhému, a ano někdy padne nějaká ta výhrůžka:
„Gabčo už tu blbost neopakuj, nebo ti jednu vrazim.“
„To já ti jednu vrazim a budeš mít vostudu, že tě přeprala ženská.“
„Zavři hubu!“
„No tak mi dej tu facku, diť sotva lezeš. Budeš hrdino mlátit ženu, na chlapa si netroufneš.“
„Naposledy ti říkám abys zavřela tu kušnu.“
„A když ne , tak co uděláš? Kdyby ses neopíral o kolo, tak deš domů po čtyrech.“
Julka zaklonil hlavu a směrem k nebesům zvolal:
„Bože ochraň nás, nebo tu k—u (použito vysoce neslušné slovíčko), budu muset zmlátit.“


Autor tohoto pravdivého povidání nemůže v dialogu pokračovat, použita velmi a velmi nemravná slůvka a to z obou stran.
Manželé šněrují domů.
Doma však debata nekončí. Naopak, rozhořel se vášnivý dialog. Oba aktéři přesvědčeni, že na jejich straně se pravda nalézá. Jeden druhému nic nedarujíce.
„Ježišmarjá proč jsem se doprdele ženil.“
„Dřu na ně a nikdo si toho neváží.“


„Neměla jsem si ho brát. Sedí v hospodě a lepí se na tu starou pizdu.“
„Skáču vokolo něj, peru, vařim, žehlim a vůbec si toho neváží.“


Co následovalo dále, nám není přesně známo.
Jisté však je, že Gabča podpořila své argumenty máváním nože.
Došlo až k útoku a tady už končí veškerá legrace. Statečný Jula jednu ránu vykryl úplně, druhou však nedostatečně a nůž polechtal jeho hrudník a pak i záda. Byla to velmi lehká zranění, ale nebezpečí zde bylo určitě.
Julkovi doporučeno, aby rozhovory se svou chotí nevedl v kuchyni, kde nalézají se různé nože, vidličky a sekáčky, v neposlední řadě pak palička na maso a váleček na nudle.
V pokoji obývacím bude mnohem bezpečněji.
Tím by chtěl autor tohoto pravdivého povidání upozornit na to, že to paní Andulka nebude míti lehké…




















VI.


Neuvěřitelný zvrat


Autor tohoto pravdivého povidání udělal fatální chybu:
Poslal povidání paní Andule. Autor tím prokázal, že je člověkem nepředvídavým až naivním.
Autor se domníval, že je jakýmsi psychologem a sociologem dohromady.
V tom se ovšem autor bohužel šeredně zmýlil. Lidé se vždy jinak chovají než autor předpokládá.
Naivní autor tohoto pravdivého povidání si bláhově myslel, že madam Anna bude potěšena, že je vykreslena jako lvice salónů.


Reakce paní Anny se nám zdá zcela neuvěřitelná.
Rovněž tak reakce dalších aktéru tohoto pravdivého povidání jsou neuvěřitené.


Anna totiž nepojala povidáni jako žertovné a počala se hněvati a na autora nadávati a nasazovati.
Je přeci cnostnou ženou milující svého Jindřicha a jiných mužů si vlastně nevšímá.
NEUVĚŘITELNÉ.


Ator si na tomto místě dovolí představit vlídnému čtenáři citát, který sám vymyslel:
LIDÉ JSOU NADÁN ŘEČÍ, ABY OBHAJOVALI SVIŇÁRNY, KTERÉ NA SOBĚ PÁCHAJI


Nyní se na autora hněvají všichni hrdinové tohoto pravdivého povidání:
Paní Anna, paní Gábina, pan Julius i pan Jinřich, všichni do jednoho.


Setkala se dokonce paní Anna s paní Gábinou, smířily se, aby mohly společně a lépe na autora nadávati a jej dehonestovati.


Autor tohoto pravdivé povidání, když rivalky smířil, udělal vlastně dobrý skutek.?!?!?!






Epilog


Autor doufal, že se děvčata do sebe pustí a bude moci popsat krásnou fackovačku.
Autor by snad dokázal si závěr vymyslet, ale to by pak nebylo PRAVDIVÉ povidání…

Pája neplatí


Pája, který je znám pod pseudonymem Mistr a jeho paní Zůza.
Nechť jejich příběhy Vám je představí, popisovati tyto osobnosti, netřeba.


Pája neplatí nic, Zůza jej živí.
————————————


„Pájo, kdy už konečně začneš přispívat na domácnost, živím Tě několik let a ty stále nic.“
Udeřila paní Zůza svého ochránce touto strašnou větou.
Mistr nečekal buhvíjaké přivítání. Právě se pozdě vrátil z pivnice a že se bude jeho láska mračit, se dalo čekat. Nečekal však, že Zůza udeří rovnou na místo nejcitlivější. To si nezaslouží!
Mistr zbělel a přestal se hýbat, zdálo se že zkameněl. V jeho mysli došlo k významným změnám.
Vracel se z pivnice v dobré náladě, stálí hosté jej mají rádi, Pája je skvělý vypravěč, umí být i velmi příjemný, Pájovi proběhla hlavou myšlénka, že na tomto světě se dá docela dobře žít. Peníze sice stále nemá, zato má svojí skvělou Zůzu, báječnou ženu. Tok příjemných myšlének byl tedy brutálně zastaven.
Zůza jej nevěřícně pozorovala, proč se Mistr nehýbe a je bílý? Měla dokonce chuť do něho dloubnout prstem, zda nezkameněl. Toho se však neodvážila.
Náhle se rty Mistrovy pohnuly:
Pája chraptivě zasténal:
„Zůzo ty jsi neuvěřitelně blbá“.


Nabízí se otázka, proč madam Zůza takto chladnokrevně zaútočila a zvolila úder z nejtvrdších, zrovna na nejcitlivější místo Mistrovy citlivé duše.


Autor tohoto pravdivého povidání se pevně rozhodl vlídnému čtenáři nic nezatajovat. Autor bude se držeti pravdy za všech okolností. Vlídný čtenář si pravdu zaslouží a také se mu jí dostane:


Paní Zůza potřebovala fyzickou něhu od svého milovaného Páji. To byl pravý důvod jejího jednání. Proč zvolila tuto složitou a vlastně nesrozumitelnou cestu, není pisateli tohoto pravdivého povidání známo. To jsou záhady myšlenkových pochodů žen, kterým my muži nikdy neporozumíme.
Madam Zůza málem dosáhla zcela opačného efektu, neboť Pája, když slyšel, že by měl dávat Zuzce peníze na domácnost, málem hněvem zemřel, mohla jej klepnouti takzv. pepka.


Paní Zůza byla unavená po příchodu z práce, dále po úklidu domácnosti kde Mistr za sebou zanechává nepořádek a promítlo se jí hlavou, že Mistr celé dny vymetá pivnice a vinárny a pěstuje kamaráčofty s lidmi jejichž pověst jest více nebo méně pochybná. Dále pak si znovu uvědomila, že ji Mistr zanedbává jako ženu.
Zůza stala se nemilosrdnou:
„Od této chvíle zamykám lednici a kumbál.“ Zavření kumbálu jest trestem nejhorším, tam totiž je skladováno víno.
„Co budeš jíst a pít je Tvůj problém, čau.“


Mocný hněv zmocnil se tohoto skvělého muže. Jak takto divně může jeho Zůza hovořit?
Cožpak se o ní obětavě nestará? Nevychovává jejího rozpustilého synka? Není jí snad mužnou oporou?
Paní Zůza otevřela ústa připravena znovu udeřit.
Pája však věděl, že pokud má tento večer přežít, musí svou lásku zastavit.
Bleskurychle uchopil svou dámu za ústa a zmáčkl jí tváře tak, že rty se našpulily v jakýsi křečovitý, nehezký polibek. Zůze tak nebylo umožněno dále hovořit!
Toto opatření nebylo sice příliš demokratické, byla zde omezena svoboda slova, ale rozhodně splnilo svůj účel.
Mistr rychle přemýšlel co dál. Věděl dobře, že jakmile sevření povolí, Zuzka je schopna ho vyzvat, aby si našel práci, což Mistr hluboce nenávidí.


Větička: „Pájo měl by sis najít práci“, je krutou zbraní paní Zůzy. Jedná se o zbraň útočnou.


Mistr, aby předešel prudkému zvýšení tlaku s rizikem infartu se rozhodl jednat.
Mistr přešel do protiútoku.
Náhle se rozhodl:
už delší dobu si pohrává s myšlenkou, že Zuzce naplácá na holou. Tento spravedlivý trest by snad mohl její drzosti zastavit. Počal okamžitě jednat.
Obratně ji uchopil, odnesl na lůžko a donutil ji lehnouti si na břicho.
Její nádherná obrovská zadní část dmula se před ním a jako by volala:
„Jen mi naplácej, zasloužím si to.“


Uvolněná ústa paní Zůzy pak naopak sípavě vyrážela:
„Okamžitě mě pusť násilníku, zavolám na tebe tatínka“.
Paní Zůza použila i výrazy expresivní a drsné, dokonce několik i zcela vulgárních.
Ty však se neodvažujeme zde použít. Nechceme a nesmíme pohoršit jemné a kultivované dámy, čtenářky těchto pravdivých řádek.


Pája rychle obnažil zadní část těla paní Zůzy a počal ji týrat a mučit zmíněným již plácáním.
Toto jednání nebylo správné, zde hrubé násilí popíralo sílu argumentu.
Pája se ocitl v jasné argumentační nouzi, pravda nalézala na straně madam Zůzy.
Takto však mistr vůbec nepřemýšlel. Byl bohužel naplněn jen negativní emocí jíž v této chvíli ventiloval na skvělé a obrovské zadnici své životní partnerky.


Pája měl původně v úmyslu byt posléze opustit a vrátit se do barů, vináren a pivnic, kde mu lidé rozumí a váží si jej. Svět, kde mu nikdo nebude připomínat, že nepřidal na nájem a potraviny.
Těmito přízemními problémy se Mistr, filosof a básník života, zabývati nehodlá…


Plácanců na zadní části přibývalo a Pája pomalu a nenápadně začal zjišťovat, že se mu paní Zůza začína velmi líbit, zejména však její stále zmiňovaná zadní část těla.
Pája si náhle uvědomoval, že doma je to také hezké a že se mu do barů a hospod vlastně nechce.
Pája placání pozastavil, oba aktéři zhluboka oddychovali a v absolutním tichu nočního města, odpočívali.
Pája pozoroval obrovské polokoule, jež nabyly krásné růžovo červené barvy a zmocňovala se jej něha milenecká. Počal zadnicici, ne trestati, ale naopak hladiti a něžně hýčkati.
Paní Zůza ležela vyčerpána, ale přijímala doteky s porozuměním a později dokonce se spokojeným vrněním.


Mistr pak zabodl své zraky na nejintimnější místa paní Zůzy a cítil, jak mohutná vlna mužnosti počala jej zaplavovati. Cítil se náhle velmi silným a pánem situace.
Pája Zůzu pomiloval!


A mocně ji miloval. Co dělo se mezi nimi v těchto opravdu intimních chvílích přesně nevíme,
ale výkon to musel být výborný.
Na naše dotíravé a neúnavné dotazovaní nakonec Zuzka odpověděla:
„Pája je skvělý milenec hííí“, tato věta doprovázena širokým a upřímným úsměvem.


Autor těchto pravdivých povídání je kamarád paní Zůzy, zná ji velmi dobře a může tedy s jistotou prohlásit, že takto kladně nebyl zatím hodnocen nikdo. Milostný výkon Mistrův pokládáme tedy právem za skvělý a mimořádný.


Tak se tedy stalo, že na základě vymáhání peněz na nájemné a chod domácnosti došlo k nádhernému fyzickému milování.
Madam Zůza tedy nakonec svým drsným útokem dosáhla svého.


Zda nyní Pája přispívá na domácnost nevíme.
Není však mužem, který by rád měnil své postoje.


Ano, takoví jsou to zajímaví a krásní lidé.


———————————————————————————————————————–


Pokud vás to bavilo, prosím ozvěte se mi
tel. 602 309 169