PAN LUBOR a PANÍ HANA

strana první



I.
Neopustí ji.


Miluje svou paní Hanku, Ukrajinku, už čtvrt století.
Miluje ji a miluje a značných překážek si nevšímá, nebo je srdnatě překonává.
Od jeho paní Hany ho nelze odvrátiti, na jinou dámu jej nelze přesměrovati.


A my se na tomto místě musíme ptát:
Kde bere se síla a energie tohoto citu?
Proč překonává strašné překážky, které mu osud v souvislosti s paní Hanou připravil?
Proč nespasí se raději útěkem, což radí mu mnozí přátelé a příznivci jeho?
Nevíme!


II.
Rodinu svou pro lásku opustil




Kňourkové jsou starý zemědělský rod milující svou vlast a půdu na které žijí a která je živí přes dvě stě let.
Když pan Lubor oznámil této hrdé české rodině, že bere si Hanku, která u nich na statku pracovala jako pomocná síla, střetl se se silným odporem.
Táta rodu, starý pan Kňourek, když mu došlo, že synek jeho chce pojmout za ženu jejich nádenici, šel ihned pro otěže do stáje, aby synka napravil.
Tatínek totiž vychovával své ratolesti tím, že řezal je otěžemi, když kluci blbli a nevěděli co je správné. A kluci blbli bohužel často a hodně. A stále a stále se jim nedařilo pochopit, co je správné.
Vzíti si za ženu pomocnou sílu a navíc Ukrajinku, to jistě není správné a chlapec to zatím nechápe.
Je tedy nutné ho pořádně řezat otěžemi a to tak dlouho, dokud chlapec neprohlédne.


Na tomto místě si dovolí autor tohoto pravdivého povidání podotknouti, že tato methoda není některými pedagogy a specialisty, zabývající se výchovou, akceptována.
Zde střetají se dva protichůdné názorové proudy:
Starý a staletími ověřený postoj výchovný-řezati dítka tak dlouho, dokud se nebudou řádně chovat.
Moderní postoj-usměrňovat dítka domluvou, přesvědčováním a hrou.


Podle tatíčka Kňourka je moderní postoj absolutní do nebe volající blbost.
Důkazem pana Kňourka je on sám, čestný a pracovitý muž, který byl bit otěžemi jeho tatínkem, až se z něho kouřilo. Dědeček Lubora když slyšel výklad svého synka, souhlasně přikyvoval a vztyčeným palcem mu moderně dával za pravdu. Vždyť i on byl pradědečkem Lubora, otěžemi skvěle vychován.
Taťka pana Lubora se přidrží tradičních method a chvátal tedy do stáje pro otěže, jak zmíněno výše.


Tehdy se stalo něco zvláštního:
Lubor náhle, během několika sekund, dozrál v hotového muže!
Už nenechá se dědkem nadále mlátit a bude dělat jen to co on, Lubor, pokládá za vhodné a správné.


Nejspíš i proto, že byla přítomna jeho láska paní Hana, se pan Lubor poprvé tatínkovi vzepřel.
Mohl to udělat jemněji, ale vědom si toho, že je dospělým a rovnoprávným mužem a že všechno sleduje jeho Hanka, vykřikl drsným řezavým hlasem:
strana druhá


„Jsem dědku plesnivej rád, že neseš otěže, zrovna je budu potřebovat, připrav si prdel.“


Život na statku staré selské rodiny Kňourků se zastavil.
Něco takového vůči hlavě rodiny!
Nic podobného jejich rod přes dvěstě let nezažil…


Napětí nesmírné zavládlo všude, členové rodiny zmítáni rozličnými emocemi:
Tatínek nevzmohl se na jediné slovo, jeho tvář ustrnula v jakési nevěřícné grimase.
Dva bratři zůstali stát s otevřenými pusami a žasli nad tímto smělým odporem.
Nejmladší bratr vyprskl a jen stěží zadržoval nervozní smích.
Dědeček zmaten kroutil hlavou, to by se za jeho časů nemohlo stát.
Po ustarané tváři matky slzy jak hrachy počaly se kouleti. Tušila, že synek rodnou hroudu opouští.
Pes dlouze zakňučel, stáhl ohon mezi nohy a zalezl pod postel.
Ticho jež zavládlo dalo by se krájeti.


Lubor pohlédl na svou ukrajinskou paní a viděl jen jakýsi smutný ušlechtilý úsměv.
Pak plamínky obdivu zableskly se v jejích očích.
Je to skvělá žena a já s ní nyní z domova odcházím, pomyslel si hrdina tohoto pravdivého povidání.


„Táhni z domu nevděčný spratku. A vem sebou tu ukrajinskou běhnu.“
Toto zvolání hlavy rodiny naštěstí už Lubor neslyšel…


Na tomto místě musí autor tohoto pravdivého povidání k vlídnému čtenáři prohovořit:
Není snadné psát pravdu a je velmi obtížné dávati tato povidání hlavním postavám pravdivých příběhů přečísti.
Autor předloží raději příklad, než by se pouštěl do všeobecných úvah:
Pan Lubor vytkl důrazně autoru tohoto povidání poslední větu jeho tatínka, kde taťka nazval, před dvaceti lety, jeho lásku běhnou. Pan Lubor si myslí, že by se jeho paní mohla zlobit. Na dotaz autora však Lubor musel přiznat, že horšími slovy vůči paní Hance, jej tatínek vyháněl!
Přátelé musím se takto zeptat: „NENÍ PAN LUBOR BLBEC?“




III.
Vzhůru do života




Život to nebyl snadný, uživit sebe a paní Hanu.
Lubor je však člověk pracovitý, a snaživý. Nejspíš díky dobré klasické výchově pomocí častých výprasků otěžemi.
Láska hnala jej do aktivit a navíc paní Hana oznámila radostnou novinu, že budou čekat miminko.
Lubor hrdý na svou lásku i na svůj zmužilý odchod od rodiny, pracoval a pracoval.
Když vracel se unaven z práce do ubohých podnájmů, objímali se, a Lubka přísahal, že vše se v dobré obrátí, vzmohou se a budou se dobře míti, ze života se radovati.
„Haničko ničeho se neboj já vás ochráním“, šeptal zamilovaný hrdina, „koupíme si byt a já založím živnost a budu vydělávat“ v hlase jeho slzu dojetí bylo lze zaslechnouti.
„Koupíme si auto a pojedeme k vám na Ukrajinu a přivezeme spoustu dárečků, jo?“
„Da, charašó.“
„Až se narodí miminko, jo?“
„Da,da.“
Lubka svou ženu přivinul na svou hruď, manželé setrvali v dlouhém dojemném objetí…
strana třetí


IV.
Krásné miminko




Narodila se krásná holčička.
Křik a nařikání ovládly chudý podnájemní byt. Nebylo vyjímkou, že v hezkém obličejíčku se náhle objevil otvor dobře přes půlku hlavičky. Z otvoru, kterému maminka říkala pusinka, vystřelil zvuk silnější než jsou sirény městského úřadu. Táta Lubor nechtěl věřit svým očím a zejména uším.
Nikdo nevěděl, kdy siréna zahájí provoz.
Táta jednu sirénu ještě vydržel, po druhé dávce odcházel do pivnice. Tam pil pivo , kouřil a kamarádil se s přítomnými. Dále pak huboval na zlé časy a drahý nájem a ubohé platy.
Své dívky však chválil a hezky o nich hovořil, možná až moc. Byl totiž přítomným hrubiánem okřiknut:
„Už vo nich furt nekecej. Sou to normální baby. To se nedá poslouchat.“
Když napříště své lásky vychvaloval, rozhlédl se nejprve po pivnici, není li hrubián přítomen:
„Snad dívka bude hodná a pracovitá,“ snil pan Lubor, „možná udělá vysokou školu a bude doktorka, já ji podpořím. Budeme se mít rádi a budeme si pomáhat. Je strašně hezká a má velmi silný hlas, třeba bude zpěvačkou.“
Ještě že ho neslyšel, zmiňovaný již, hrubián, jistě by Lubku zase okřikl.






V.
Zlé časy


Není snadné uživit rodinu v naší nádherné vlasti. Naši čeští podnikatelé mají totiž často odporný zvyk, bůh jim odpusť, nezaplatit pracovníkovi jeho práci. A toho si užil Lubka v míře vrchovaté.
Takový odporný český podnikatel často svému pracovníku říká, že mu nebylo zákazníkem zaplaceno a tudíž peníze na mzdu prostě nejsou.
Hoře a hořkosti nesmírné pak napadají duše postižených pracovníků. Jejich myšlenky pak jdou cestami nekřesťanskými až nelidskými, touha po pomstě spravedlivé je strašná.
Někteří silnější borci si na takového českého podnikatele počkají a snaží se ho přemluvit k zaplacení výhrůžkami, případně fackami.
Slabší borci pak zejména vyhrožují udáním na všelijaké úřady, od finančního úřadu přes bezpečnost práce až po hygienika.
Nejslabší borci neudělají nic, ale jen hubují a odnášejí si do života drsnou zkušenost.
Ano přátele, takové podmínky panují v Čechách na přelomu tisíciletí.


Stávalo se tedy, že hrdina našeho pravdivého povidání nepřinesl domů ani korunu. Ale jeho touhu po uživení rodiny nešlo v žádném případě zastaviti ani od jeho lásek jej odvrátiti.
Lubka stal se lovcem a sběračem!





VI.
Lov a sběr


Pan Lubor svá děvčata uživí a o ně se dobře postará. Učiní vše aby toho dosáhl, tedy téměř vše.
V Luborovi se ozval prastarý pud našich předků, pud lovců a sběračů. Tímto pudem je opravdu hojně obdařen. Jako kdyby mezi ním a jeho praprapředkem neuběhlo sto tisíc let…
strana čtvrtá






Lovec.
Lubka vrhl se na rybolov. Ten odehrává se zejména v místním rybníce pana Potočky.
Tato činnost plna napětí a očekávání:
Jedno očekávaní spočívá v tom, zda zabere pěkný kapr, druhé, to nebezpečné, zase v tom, kdy vynoří se z lesa rozzuřený pan Potočka. Pan Potočka není špatný chlapík, ale má jednu slabinu: nesnáší když mu někdo pytlačí v jeho rybníce. Tehdy stává se tento muž takřka nepříčetným. Kdyby Lubor řekl :
„Pane Potočko, zásoby docházejí můžu si ulovit kapra?“ Dobrácký Potočka by jistě souhlasil, ale to Lubku nikdy ani nenapadlo
Lubor tedy nahodí udici a je ve střehu. Zapraská-li křoví, Lubka padá do rákosí a splývá s okolní přírodou. Potočka vždy žasne, kam ten lotr zase zmizel. Když nebezpečí pomine, Potočka sebou nosí klacek jak říká „na darebáky“, Lubor vyskočí a lov pokračuje.
Pak plíží se hrdina tohoto pravdivého povidání vesnicí, většinou s dobrým úlovkem. Máma Hanka už má připravené pánve a hrnce, večer bude smažený kapr a rybí polévka…


Sběrač.
Noční vesnicí plíží se dva stíny, táhnou jakýsi divný hadr a záhadný zahnutý klacek. Stíny míří k políčku s bramborou. První rychlý stín lehce si vykračuje, druhý pomalý stín obdařen bujnými tvary jež lahodí mužskému oku. Cíl mají společný, nakopati a domů donésti bramboru.
Rychlý stín kope a hrabe, pomalý stín ukládá nakopanou bramboru do pytle, jde jim to dobře.
Náhle však pracoviště osvítí kolem jedoucí auto. Zkušený hubený stín mizí mezi řádky a splývá s okolím, zadní pomalý a obtloustlý stín rovněž vrhá se mezi řádky. Půvabné ženské tvary však nelze snadno ukrýti. Zadní část tlustého stínu vnadně vystupuje nad pracoviště. Řidiči však jedou dál, co myslí si o skvělé zadnici mezi bramborovými řádky nám není známo. Snad některý popletený šofér nemyslí si, že na českých polích rostou skvělé, tlusté, ženské prdele?
Lubka s maminkou Hankou vítězí a vlekou domů pytel brambor…




Běžecké klání.
Výše zmiňovaný starý dobrák pan Potočka má dvě lásky: svůj rybník plný kaprů a své pole se zeleninou. Pán je už starší, ženy ho přestaly zajímat, tak vrhl své city na rybník a zeleninu.
„Jsou to věrné milenky“, jak s úsměvem rád říká.
Jednou brzo ráno se prošel kolem milovaného rybníka a zamířil k políčku, pokochat se tím, jak roste jeho zeleninka.
Náhle však zahlédl povědomou siluetu. To snad není možné! Pan Potočka sevřel pevně svou „hůl na darebáky.“ Plížil se nenápadně blíž k lotrovi, jeho srdce ztvrdlo v kámen, je nutné trestat.
A opravdu, je to nenáviděný pytlák!
Bystrý Lubka vycítil zlý pohled. Rychle se otočil, jejich pohledy se setkaly…


Lubka upustil pytel s květákem a mrkví a vyrazil. Také pan Potočka vyrazil.
Sokové byly poháněni dvěma silnými city:
Touha po pomstě na jedné straně a strach z „ hole na darebáky“ na straně druhé. Došlo k běžeckému klání.
Pan Potočka, kdyby běžel na olympiádě šedasátníků, jistě by zvítězil. Rychlost jeho byla úžasná.
Lubka je však čtyřicetiletý borec s tenkýma nohama, trénovaný mnohými podobnými útěky. Rozkmital své špejlovité nožky, kterým autor tohoto pravdivého povídání říká žertem „čapí nohy“ a bleskově zmizel.

strana pátá


Krásné usmíření


Lubka uznal, že není správné a čestné hněvat starého dobráka pana Potočku. Šel tedy za ním s omluvou a hrdě prohlásil, že nikdy již nebude krásti jeho krásné ryby ani karfioly a jinou zeleninu. Řekl, že je připraven se omluviti a jemu býti nakloněn a naopak pro něho něco hezkého dělati a s ním, jde li to, naopak se přáteliti.
Dojatý pak Potočka odložil svou proslulou „hůl na darebáky“, kterou chtěl hned mezi dveřmi přicházejícího ničemu trefit mezi rohy, jak se lidově říká.
Pan Patočka okamžitě vymyslel velmi odvážný plán:
Lubka, jeho nový kamarád, stane se ochráncem jeho rybníka. Lubka je vynikající znalec pytláctví a tak si ostatní darebáci na něho nepřijdou. Bude střežit jeho milované ryby a za to si může lovit pro vlastní potřebu.
Pan Lubor se pak choval čestně a spravedlivě a veškeré odporné úvahy o tom, že bude lovit ve velkém a kapry prodávat na trhu zahnal a těmto nesprávným úvahám odolal.
Lubka se stal postrachem jeho dřívějších kolegů-pytláků.
Doma bylo tedy rybího masa dost a jeho milovaná paní Hana nešetřila chválou a to nejenom verbální, ale i v oblasti intimní…






Nespravedlivý svět




Musíme se na tomto místě ptáti:
Proč někteří jsou tak bohatí, že peníze své ani nemohou do konce života utratiti a jiní živoří a skývu chleba musí, jako náš Lubka, tvrdě vybojovati??
Proč někteří vlastní například nekonečné sady jablečné a jiní nemají ani několik metrů zahrady, aby mohli jedinou jablůňku pěstovati??


Má tedy pan Lubor, živitel rodiny, morální právo obrovský sad v noci navštěvovati a pytel jablek domů vléci?
Naše odpověď budiž jednoduchá a krátká:
ANO, MÁ NA TO MORÁLNÍ PRÁVO.


Noční vesnicí plíží se štíhlý stín. Táhne za sebou jakýsi hadr, asi pytel. Blíží se k obrovskému sadu s jablky. Stín lehce přehoupne se přes plot. Pod košilí nočního stínu se cosi mele a zmítá.
Lubka míří k první jabloni obalené plody. Je třeba spěchat, protože sad střeží nerudné a protivné psisko. Lubka obratně a rychle češe, zralé již, plody. Náhle však opravdu přibíhá rozhněvaný pes.
To však zkušeného Lubku nezastaví. Pod košilí jeho nalézá se naštvaný sousedovic kocour. Lubka, v této dramatické chvíli,vypouští kocoura. Kocour pochopí hned, že čelí útoku velkého psa a prchá rychlostí až neuvěřitelnou. Vyjede na první jabloň a je zachráněn. Pes zapomíná na své pracovní povinnosti, zajímá ho jenom kocour, který, jak známo, jablka neodnáší.
Lubka s neuvěřitelným klidem sklízí jablíčka pro svá milovaná děvčata. I kocour se uklidnil a pohrdlivě pozoruje popleteného strážce sadu.
Lubka vleče domů pytel jablek. Jeho dámy budou mít vitamíny až do vánoc.
Lubka je doma pochválen nejen slovně, ale i v rovině erotické…








strana šestá


Musíme vlídného čtenáře a příznivce těchto pravdivých povidání ujistit, že Lubka nadále zajišťoval vitamíny pro svá milovaná děvčata zásadně a jen u velkých a bohatých pěstitelů.
Tím se podle našeho názoru chová mimořádně mravně, neboť nemasakruje svými nočními návštěvami malá políčka a záhony běžných a nebohatých lidí. Boháči jsou vůbec Lubkou velmi neoblíbeni a nemilováni.
Lubka dokonce jednou levicově zvolal:


„AŤ BOHÁČI ZVEDNOU SVÝ TLUSTÝ PRDELE A DOU DĚLAT NA POLE ASPOŃ JEDEN DEN !“


Touto údernou větou si získal souhlas a náklonnost drtivé většiny návštěvníků hostince, kam se chodí každý den osvěžovat pivem.






VII.
Život jde docela dobře


Život šel docela dobře, dívce bylo už osm let, paní Hana pracovala jako prodavačka a Lubka bojoval o svou rodinu ze všech sil. Vedli skromný, ale šťastný život.




Na tomto místě cítíme potřebu k vlídnému čtenáři a čtenářkám těchto pravdivých příběhů opět prohovořiti a společně se nad Lubkou zamysleti.


A takto musíme se rovnou ptáti:
Proč Lubka vždy, když jdou věci dobře, začne jančit a všechno poplete a zkazí? Jaké strašné rošády dějí se v jeho kůře mozkové?? S názorem některých, kteří tvrdí, že Lubka žádný mozek nemá nemůžeme a nechceme souhlasiti. Lubka se například velmi dobře a rychle naučil provádět vizualizaci na počítači a to není snadné. Autor se o to také pokusil a neumí to!
Tím ovšem skvěle vyvrátil podezření mnohých, že je absolutní a úplný pitomec.
Autor nyní cítí povinnost vůči příznivcům těchto pravdivých příběhů zodpovědně prohlásiti:
„Lubor Kňourek není úplný pitomec a blbec“. A pokud to někteří lidé stále prohlašují a tvrdí, pak se tito lidé, bohužel, hrubě mýlí!


VIII.
Oslovily jej as síly pekelné


Jako kdyby síly pekelné takto k Lubkovi prohovořily:
„Tobě se nyní daří dobře a to my, síly pekelné, nehodláme nadále snášet. Moc naše nad Tebou je úplná a silná a nelze jí odolat. A ty nyní bídný červe lidský, musíš nás poslechnout a všechno dobré musíš zmrvit a ve velmi špatné obrátit.
Neučiníš-li tak budou muka tvá strašná a věčná.
Neučiníš-li tak, choť tvá bude v bolestech hrozných se nalézat.
Neučiníš-li tak, dcera tvá, jako sirota, po světě nevlídném bude se bezcílně toulat.


A tak náš Lubor silám pekelným plně vyhověl!!
Přátele, buďme nyní k sobě zcela upřímní a nazývejme věci pravými jmény a nebojme se i jadrných slovíček:
LUBKA TO DOKONALE, FENOMENÁLNĚ, DEFINIVNĚ A NEZVRATNĚ POSRAL




strana sedmá


IX
Lubka to dokonale zkazil


Lubka svůj dobrý život se svojí milovanou paní Hankou a dcerkou Monikou pokazil těmito neomylně chybnými životními tahy:


přivedl paní Hanu do jiného stavu,
vzal si hypotéku na byt
pracoval dlouhodobě u živnostníka, který mu neplatil


Kombinace těchto tří aktivit je drtivá a výše zmiňované síly pekelné mohly být plně spokojeny.
Uběhl rok a Lubka se chlapsky podíval pravdě do očí a výstižně v pivnici prohlásil:


„Všechno je kamarádi v hajzlu a v prdeli“


Autor nemá co by k tomuto citátu hrdiny našich pravdivých povidání dodal. Jen málokdo umí takto upřímně a výstižně prohovořit. Tím je první část ukončena.






























































Strana osmá


ČÁST DRUHÁ-CESTA DOLŮ



I.
Hypotéka




Žena-inspirace a hnací motor kupředu v životě mužů mnohých.
Někteří z nás, jsouce inspirováni svojí láskou, roztáhnou mocné perutě svých tužeb a využívaje této nenahraditelné energie stoupají hrdě vzhůru k nádherným cílům, například bohatství nebo moci společenské či politické nebo snad i k úspěšné podpoře méně šťastných souputníků životů našich.
Vždyť co krásnějšího jest, než muž úspěšný, jenž poctivě zbohatl, pomáhá pak lidem méně schopným či těm, k nimž štěstěna zády obrátila?


Také hrdina tohoto pravdivého povidání roztáhl perutě svýž tužeb a jsouce nabádán ženuškou svou zařídil si hypotéku na byt, aby už neurvalé majitele nemovitosti podporovati nadále nemuseli.


Lubka:
„Mámo neblbni, co když ztratím práci a nebudem schopný hypotéku platit?“
Máma Hana:
„To bůdě dobra věc, něboj se laska moja.“
Lubka:
„Tobě se to snadno řekne, ale když nebudem dlouho platit, tak může přijít exekuce a to není žádná prdel.“
Máma Hana:
„Nemluv sprosta slova před dcerkou Lůbor. Neboj ničeho hlavní ať máme svůj byt.“
Lubka:
„Tady de o existenci a ty mi vytýkáš sprostý slovo. Miláčku mysli trochu.“
Máma Hana:
„Kdo bojí se nesmi do lesa laska mója.“


Toto české přísloví z úst jeho milované ženy, Ukrajinky, rozhodlo.
Lubor je velký vlastenec a tak dokonce slza dojetí drala se z jeho oka. Už se pomalu stává z jeho životní lásky česká žena, pomyslel si šťastný Lubka.
ZAMILOVANÍ MANŽELÉ VZALI SI TEDY HYPOTÉKU NA BYT.




II.
City nad chladnou myslí vítězí


Proč lidé takto nemoudří jsou, musíme se na tomto místě ptáti. Proč city jejich tak často a drsně nad chladnou myslí vítězí? Vždyť patnáct procent a možná i více mužů i žen v naší domovině krásné se v exekucích potácí. Tužby a city jejich nad rozumnou úvahou vítězí a touha po domově SVÉM VLASTNÍM, je k půjčkám a hypotékám žene.
Oni pak dřou a dřou, aby drsné úroky platit mohli, ale nespravedlivý svět se k nim často zády otáčí a oni pak, bezradní, podléhají.
Drsný svět půjček a EXEKUTORŮ ZCELA NEMRAVNÝCH bez milimetru soucitu a lidskosti pak špatné zákony zneužijí a do neštěstí je posílají.




Strana devátá
III.
Protichůdné silné city


Madam Hana úderně a jasně:
Čekáme mimínko láska mója.


Pan Lubor zkoprněl. Přestal se hýbat ani snad nedýchal, jen oči jeho vykulené jasně říkaly, že chlapec žije a usilovně přemýšlí…


Lubka se dostal do jakéhosi psychologického svěráku:
Na jedné straně nadšen svou milovanou paní, že daruje mu další ratolest. Tentokrát by to mohl být chlapeček.
Na straně druhé znepokojen, že placení kruté hypotéky se silně zkomplikuje. Lubka má několik kolegů z pivnice, kteří čelí exekutorům. Jsou to hrozné příběhy.


Maminka Hanka rozpaky hrdiny našich pravdivých příběhů nevidí:
„Snad bůdě to chlápec jak ty chceš laska.“
Lůbor:
„Ale musíme platit tu posranou hypotéku. Nevim jak to sám zvládnu.“
Mamka:
„To bůde dobrá ty dokážeš všécko laska.“
Lůbor:
„Je to hrozný riziko. Beru vedlejší práci u pana Michálka, ale nevím.“
Mamka:
„Pan Michálek dóbry člóvek.Vsjo bůde dóbry laka mója.“
Lůbor:
„Miláčku u tebe vsjo charašo, já se z tebe picnu. Život je prevít. Nikdo nás litovat nebude.“
Mamka:
„Ja znáju láska mója. To dóbrý bůdět.“


Taťka Lubor pochopil, že si tady o možném riziku exekuce nepokecá. Zejména optimistická věta jeho drahé ženy: „to dobrý bůdět“ zahnala jej do pivnice, kde zkušení bojovníci s exekutory a znalci života, mu snad poradí.
Toto mimořádně zajímavé théma zaujalo většinu štamgastů. Každý měl hned na věc svůj vlastní a správný názor.
Nechť jemní lidé, příznivci tohoto pravdivého povidání, odpustí nám neslušná slovíčka, která milovníci posezení u piva, běžně používají. Zejména nám je líto dam, které, jak známo, podobná slůvka sice znají, ale jich nepoužívají, neboť se jim protiví.


Znalci života viděli kombinaci hypotéky a čekání na miminko takto:


Kamarád Lubkův:
„Tak to seš kamaráde v prdeli. Stačí když onemocníš, stará nic nevydělá, když bude na mateřský a máš pruser jako Brno.“


Náhodný návštěvník pivnice:
„To není dobrá situace. Platí Vám firma kde pracujete pravidelně? Vemte si raději vedlejší zaměstnání.“


Blízký známý:
„A doprdele. To je zlý. Takhle to měl můj švára a exekutor mu loni olepil všechny věci.“




strana desátá


Štamgast:
„Já mám exekutory na krku vosum roků a seru na ně na hajzly. Dělám načerno a je to.“


Lubka:
„Ale já exekuci nemám, co to všichni kecáte?“


Štamgast:
„Zatim ne. Zatim.“


Známý optimista:
„Nic si z nich nedělej. Když se budeš snažit tak to dáš, já ti věřim.“
Tento dobrý muž však sám topil se v exekuci. Tím ovšem jeho povzbudivá slova měla spíše opačný efekt.


A my na tomto místě musíme se takto ptáti:
Co dělo se tehdy v jeho kůře mozkové? Jak změny a zmatky se tam odehrávaly? Jaké procesy biochemické v mozkovně pana Lubora probíhaly? Byly buňky mozkové krví životodárnou
dostatečně zásobovány? Nebyla mozkovna pana Lubora pivem příliš ovlivňována?
Na kombinaci těchto těžkých otázek odpovědi neznáme. Nevíme.


Lubka doma seděl hledíce někam do neznáma. Chmura deprese a nepokoj


Zda autor bude v pravdivých povidání pokračovat a popíše boj Lubkův s hypotékou, zrození synka a střetnutí s neplatícím zaměstnavatelem a exekicí, závisí jen a jen na zájmu čtenářů a čtenářek.


Pokud vás to bavilo pošlete prosím SMS, každá chvála mě hrozně potěší.
Petr Janiš tel.: 602 309 169