Hanka versus Autor tohoto pravdivého povídání


Strana první




Autor:
„Ježišmarjá už toho nech ať se ještě nepohádáme.“
Hanka:
„Já se nehádám, pi pi pi p i, pa pa pa pa, ki ki ki ki, ko ko ko koooooo.“
Autor:
„Hanko zpomal vůbec ti nerozumím, asi mi zase nadáváš ne?“
Hanka:
„Zase pi pi pi pi urazil pa pa pa pa mě urazil ki ki ki ko ko ko koooo.“


Ježišmarjá vůbec ti nerozumim, něco mi asi vytýkáš, nebo co je?“


Co choleriku pa pa pa pi pi pi drzost ko ko ko kooooo.“


Proboha zavři už hubu, nebo mi z tebe jebne a kdo tě bude živit?


Ty živit paaaaaaaaaaa, ne ne ne ne ne neeeeeee já tebe joooooooo.


Nevim co kecáš, du na kafe, dřív než se rozzuřim. Čau.


Ty pa pa pa cholerik ta ta ta ta ta tuuuuuu cholerik cha cha cha, chaaaaa.


My muži nervozní musíme se na tomto místě takto ptáti:
Jak to ženy dělají, že tak silný vliv na nás mají? Proč některé dámy jediným slůvkem vytočí svou lásku a oporu až tento přestává mluviti a jen po dechu zkouší lapati? Je-li muž náchylný ke vznikání hněvů pak některé ženy neznají slitování. Drtí svého živitele novými a novými výhradami k jeho chování a jednání. A když tento se začíná vzpamatovávati z hněvu svého silného, udeří některá dáma novým přesně umístěným slovíčkem, aby svého miláčka mohla znovu uzemniti a hněv jeho tím zkouší úspěšně prodloužiti.


Kamarádka autora tohoto pravdivého povidání, madam Zůza, jednou prohlásila:
„Když toho mýho bambulu rozzuřit je tak snadný, že to člověku nedá.“
Toto, upřímné sice, ale strašné prohlášení, vysvětluje vše.


Autor by nyní rád ke svým kolegům, nervozním vzteklounům, takto prohovořil:
Nezabředejme do dialogů se svými láskami bratři. Naše lásky neuznají žádný argument, všechno obratně překroutí a zkomolí. Naděje na uznání, že máme někdy pravdu, je NULOVÁ. Odejděme od svých dam na nějakou dobu, než se emoce uklidní. Po návratu domů mluvme o něčem jiném.
Pokud zase začnou, pochvalme je jak jim to sluší a začněme je líbat a hladit. To je cesta jediná kamarádi.
Argumentací a dovoláváním se faktů nedosáhneme NIČEHO. Tak tuto pitomou chybu stále neopakujme. Vím nejlépe, že je to těžké.
Držím palce nám všem.


I.
Madam Hanka přichází


Autor tohoto pravdivého povidání se cítil osamělý a tak se obrátil na inzertní firmu Annonce, aby mu poslali nějakou vlídnou a něžnou bytost. Ve firmě to však nějak popletli a poslali mu vlka v rouše beránčím, jak se říká. Poslali madam Hanu !
Strana druhá






Autor pak žertem říkal, že Hanku pošle zpátky do Annonce, jako reklamaci. Že útočného tygra si neobjednal, že je to nedorozumění, že chtěl ženu, která vnese do jeho života klid a pohodu a porozumění. Atˇ tedy si vezmou tygřici zpátky a pošlou ji nějakému silnému borci, nejlépe členu jednotky rychlého nasazení nebo jinému velmi silnému jedinci.


Mezi jednotlivými drsnými hádkami však život s Hankou nebyl špatný, autor tohoto pravdivého povidání s ní byl jedenáct let.




II.
Hanka na scéně


Hanka se objevila v životě autorově jako úplně oškubané trdlo:


Byla v exekuci
Přišla o družstevní podíl k bytu, takže bez svého ubytování
Prastaré auto na odpis


To ovšem autorovi tohoto pravdivého povidání nevadilo, alespoň mohl snadněji vůči Hanďulíně machrovat, že je na tom docela dobře, žádná pecka sice, ale docela slušný.
Úspěšné ženy jsou sice hodny obdivu, ale pro ego nepříliš sebevědomého autora vysoce nevhodné.


Autor nehodlá se zblízka na to dívati, jak dáma jeho umí více penízů vydělati a se životem se lépe a obratněji potýkati. Autor těchto povidání nechce u sebe ženu, více inteligentní, než jeho inteligence jest, míti. Autor je mužem pouze průměrným a nechce tudíž, aby mu žena jeho, schopnostmi svými, musela jeho pouhou průměrnost neustále připomínati.


Zaplať panbůh tedy za popletenou a zpočátku milou Hanďulínu!


Vlídný čtenář tohoto povidání jistě již vytušil a odhadl, že Hanďule sebe vidí jinak. Sama sebe vidí jako mimořádně bystrou a úspěšnou ženu hodnou všeobecné úcty a obdivu. Výše zmiňovanými fakty se nenechá v žádném případě znepokojovat. Za fakt, že v padesáti letech nemá nic, Hanďulka nemůže, mohou za to jiní, ostatní lidé, nepřející a neuznalí a k Handulce se nehezky chovající…






III.
Han zřejmě autora milovala ?


Jak lásku ženy své lze s jistotou poznati? Jak k pravdě o citech jejích lze se dostati a úplného přesvědčení o nich nabýti? Vždyť mužové přemnozí jsou paní svou balamuceni a v mylné závěry směrováni. Vždyť muži přemnozí jsou o tom, že pravými otci dítek svých ujišťováni jsou, leč pravda krutá jinde nalézati se může.
Nevěřme slepě řečem lásek našich bratři. Je lépe tvrzení našich dam kontrolovati, než v omylech přemnohých žíti. Muži někteří jsou nepravdou krmeni a oni pak, jsouce zamilováni, jako oslíci věřiti všemu ochotni jsou…








Strana třetí






IV.
Důkaz o lásce Hanďulíny




Mezi autorem tohoto pravdivého povidání a jeho kamarádem Pájou došlo k vážnému názorové střetnutí. Pája už nemohl poslouchat moudrosti, kterými byl po dobu třiceti minut autorem zahrnován. Když zjistil, že autor je přesvědčen, že má prakticky ve všem pravdu, došla nešťastnému Pajovi trpělivost:


Pája:
„Tak ty víš všechno nejlíp žejo?“


Autor:
„Promiň, ale už půl hodiny kecáš samý voloviny.“


Pája:
„Takže máš patent na rozum a všechno víš nejlíp a já sem úplnej blbec, žejo.“


Autor už trochu riskuje:
„Neříkej samý kraviny a já ti nebudu odporovat.“


Pája:
„Takže ty chytrolíne všemu líp rozumíš a já sem vedle tebe blb, kterej nic neví, žejo.“


Autor trochu více riskuje:
„Dneska bohužel řikáš jednu pitomost za druhou už půl hodiny.“


Pája:
„Sám si blbej jak starý necky a děláš ze sebe chytrýho.“


Autor už opradu riskuje:
„To si přehnal. Tak dobře budu mluvit pravdu. Si hňup kerýho z každý práce vyhoděj, protože brzy poznaj jakej si hloupej trouba.“


Paja připraven zaútočit na autora tohoto povidání:
„Zavři už svou nevymáchanou hubu pitomče, nebo na tebe vlítnu.“


Autor hodně a hodně riskuje:
„Tak to bych ti musel napohlavkovat a to před Hankou nechci. Smála by se ti půl roku.“


Pája vyrazil.


Rozhovor se odehrál u Páji doma a ten si oblíbil noční košili v které se rád pohyboval.
Hanku zejména zaujalo jak při útoku na autora rozkmitaly se mu z pod košile legračně nožky.
Pája hnal se na drzého autora!


Strana čtvrtá




Autor by nejraději utekl, ale to před svou Hanďulinkou prostě nemohl. Autor sebral veškerou odvahu, té nemá zrovna nadbytek a čekal až Pája zaútočí. Pája je silnej chlapík, takže autor měl dost nahnáno. Autor nervózně čekal až uražený kamarád dorazí.





Do hry však vstoupila skvělá a statečná Hanďulína. Vrhla se před rozklepaného autora s pevným rozhodnutím chrániti jej vlastním tělem. Náhle byla před útočníkem značná překážka. Hanďule není žádná lehká váha a rozhodnutí ochránit autora bylo zřejmé. Pája útok pozastavil.
Autor využil pauzy a diplomaticky a dosti nestatečně rychle prohovořil:

„Pájo, kamaráde už se nezlob, přeci se nebudem prát.“


Pája však takto strašně odporně odpověděl:


„Děte voba do prdele a už se tu nikdy nevokazujte.“


V této spontánní reakci madam Hany vidí autor důkaz její lásky vůči autoru.
Ne kecy, ale spontánní reakce našich dam nám důkazy o jejich lásce dávají bratři.
TAK SE NENECHME OBALAMUTIT.


Madam Han, když na to s autorem vzpomínají, vždy připomene, jak Pájovi pod noční košilí legračně kmitaly nožky.






V.
Zgorela mašína na Ukrajíně – Shořelo auto na Ukrajině




Jedeme na Ukrajinu.
Jací budou slovanští bratři? Jsou tak zkorumpovaní? Bude s nimi legrace?
Madam Hanka jela s autorem odpovědět si na tyto naléhavé otázky.


Hanka:
Hele ten starej autobus, to maj ještě z války, tady si tedy užijem.
Autor:
Tak Franta měl pravdu že se ocitneme v třicátých letech.
Hanka:
„Něco tu smrdí asi ten asfalt ze silnice je hrozný horko.“
Autor:
„Ježišmarjá kouří se mi u šaltpáky, to nebude ze silnice“
Hanka:
„Snad nám nehoří auto?“
Autor:
„Hanče nestraš, už takhle jsem ze všeho vyjukanej.“
Hanka:
„Kouří to víc a vic, asi hoříme.“


Strana pátá


Autor:
„Auto je snad hlavně ze železa, tak snad doprdele nehoří.“
Hanka:
„Hele ten pramínek kouře u šaltpáky, říkám ti že auto hoří.“
Autor:
„Ježišmarjá máš pravdu. Máme plnou nádrž benzínu.“
Hanka:
„Ja sem to hned říkala. Ty si to nechtěl uznat.“
Autor:
„Za chvilku vybouchneme a ty magore řešíš, že si zas měla pravdu.“




A taky jo, ujeli jsme na Ukrajině asi deset kilometrů a naše auto plné benzínu začalo hořet.




VI.
Hanka s přehledem, autor jančí




Kouř vnikal do vozu stále silněji, takže autor zastavil, sebral pas peněženku a brejle a prchal nestatečně od auta.
Auto je plný benzínu a hoří, takže brzo vybouchne, aspoň v amerických seriálech je výbuch jistý.
Prchá i hlavní hrdina filmu, tak snad to není zbabělost.


Hrdé a statečné Hanče !
Madam Han s ledovým klidem vynášela zavazadla, zatím co autor poskakoval opodál a volal na občany Ukrajinské republiky:
„Zabásno“, „zabásno“, což snad znamená „nebezpečno“, „nebezpečí“.
Autor dodnes neví co to přesně znamená, autor doufá, že to není neslušné slovíčko.


Sbíhali se lidé a jeden z nich vrazil autoru do ruky hasící přístroj.
Autor projevil statečnost jako nikdy dříve ve svém životě a zalezl pod auto, které za chvilku vybouchne.
Autor bojoval s hasícím přístrojem. Autor viděl kde vozidlo hoří, spodní izolace pod šaltpákou a tak namířil přístroj a zmáčkl páčku. Nic.
Ježišmarjá vono to nefunguje. Autor mačká páčku znovu a znovu, nic, nic, nic.
Pak oči autorovy sjeli na nápis na hasičáku: „sdělano v rassia“ – vyrobeno v Rusku.


Autor tedy leží pod hořícim autem, nad plamínkem který se zvětšuje je nádrž plná benzínu a na nefungujícím hasičským přístrojem je nápis „vyrobeno v Rusku“.
Autor se tehdy velmi nesprávně a nespravedlivě vyjádřil tímto řevem:


„Děte do prdele kurvy ruský.“
A pak ještě:
„Ruská svině umí vyrobit jen zbraně aby mohla vraždit, jinak všechno zkurví.“


Autor dostal hroznej strach, vyjel z pod auta rychlostí o které netušil, že je jí schopen a utekl ke statečné Hanďulíně, která zachránila a hlídala všechna zavazadla.


Pak autor tohoto pravdivého povidání čekal až auto konečně vybouchne.


Strana šestá


Ne však výbuch, ale mohutný plamen vyšlehl z auta, když se oheň dostal k nádrži.
Pak přijeli hasiči, oheň už byl malý a auto rychle bez problémů uhasili.










VII.
Smutek a zmar


Smutek, zmar a beznaděj ovládly stanoviště. Autor chodil kolem batohů jako spráskaný pes, opodál doutnal vrak, slovanští bratři a sestry odešli.


Přiletěl se na to všechno podívat krásný černý pták. Usedl na blízkou břízku a vše pozoroval černým bystrým okem. Pak zdvihl zobák k nebesům a vydal neuvěřitelný táhlý bolestný zvuk.
„Máš pravdu kamaráde tys to nejlépe pochopil.“ pomyslel si autor tohoto pravdivého povidání.




VIII.
Milice a hasiči


Přijela policie a velitel hasičů. Neustále opakovali slovo „strachóvka“.
Autor se hned přiznal, že trpěl strachóvkou hlavně když ležel pod autem a viděl plamínek pod nádrží.
Autor dokonce uznal, že ho strachóvka ještě neopustila. Brzy však vyšlo najevo, že „strachóvka“ je ukrajinsky „pojištění“. Když se policejní důstojník dozvěděl co slovo znamená v češtině, smál se jako blázen. Strašně se mu to líbílo. Chlap se smál a smál.